Určeno jen pro studijní potřeby posluchačů KTF UK

 

Jakubova epištola (list)

 

Doba: Je-li to pseudonym, vznikl list po Jakubově smrti, tj. asi r. 62 po Kr., v rozmezí let 70-110; s velkou pravděpodobností v letech 80. nebo 90.

Adresáti: Homilie s prvky diatriby sepsaná ve formě listu “dvanácti kmenům v diaspoře”, tj. pravděpodobně křesťanům mimo Palestinu, kteří byli značně konzervativní ve vztahu k židovství.

Autenticita: List označuje za autora Jakuba (“bratra Páně”); ale mnozí biblisté se domnívají, že byl sepsán osobou (žákem?), která obdivovala Jakuba jako křesťanskou autoritu značně loajální židovství.

Jednota a neporušenost: Dnes se vážně nepochybuje.

Rozdělení podle obsahu (témat):

Úvodní formule (pozdravy) (1,1)

Úloha zkoušek a pokušení (1,2-18)

Slova a skutky (2,19-27)

Chudí a bohatí (2,1-9)

Zachovávání celého Zákona (2,10-13)

Víra a skutky (2,14-26)

Hříchy, které rozdělují společenství (3,1-5,6)

Moc jazyka (3,1-12)

Moudrost pozemská a shora (3,13-18)

Žádosti působí rozdělení (4,1-10)

Soudit druhého znamená soudit Zákon (4,11-12)

Další vychloubačné chování (4,13-17)

Varování bohatých (5,1-6)

Trpělivost až do příchodu Pána (5,7-11)

Napomenutí o chování v komunitě (5,12-20).

 

Tato epištola, Lutherem kdysi nazvaná “slaměná epištola”, je dnes velmi ceněna pro svoji sociální naléhavost, snad nejsilnější v celém Novém zákoně.

Okolnosti

Historické okolnosti, které vedly k sepsání Jakubovy epištoly, lze těžko rekonstruovat. Zamysleme se tedy nad osobností, která dala dílu jméno a tím i celkový ráz a zaměření. Kdo je ta osobnost, označená jako autor? “Jakub, služebník Boha a Pána Ježíše Krista”. Jméno Jakub (řec. Jakóbos) je v NZ četné. Dva z nich - členové sboru Dvanácti - lze jen velmi ztěží považovat za autory listu. Jakub Zebedeův zemřel na počátku 40. let. A Jakubovi (synu?) Alfeovu, který je chybně ztotožňován s Jakubem “bratrem” Páně, nevíme nic. Někteří exegeté navrhují za autora listu dalšího zcela neznámého Jakuba, o němž se NZ vůbec nezmiňuje; proto prý jeho dílo bylo tak neochotně přijímáno. Teprve později prý byl zaměněn za Jakuba “bratra” Páně.

Z tohoto krátkého přehledu plyne, že jediným vhodným kandidátem na autora je Jakub jmenovaný jako první mezi Ježíšovými “bratry” (Mk 6,3; Mt 13,55): nepatřil ke Dvanácti, ale byl apoštolem v širším smyslu (1 Kor 15,7; Gal 1,19); není doloženo, že následoval Ježíše během jeho pozemského života (Mk 3,21.31-32; 6,1-4); zmrtvýchvstalý Ježíš se mu však zjevil (1 Kor 15,7; Evangelium Hebreů 7) a asi od té doby se stal významnou osobností v rané církvi (Gal 1,19). Když byla strukturně uspořádána jerusalémská církevní obec, stal se její hlavou a mluvčím Jakub (s presbytery) (Gal 2,9; Sk 12,17; 15,13-22; 21,18). Byl ukamenován asi r. 62 po Kr. na popud velekněze Annáše II., poté co ho velerada obvinila, že přestoupil Zákon. Potom vznikaly legendy o jeho smrti; např. podle podání Klementa Alexandrijského ze 3. stol. Byl Jakub svržen z chrámového cimbuří. Četné apokryfy nesou jeho jméno (Protoevangelium Jakubovo; Jakubovo Apokryfon; dvě Apokalypsy); žádný z nich však nevykazuje znalost jeho epištoly.

Pro pozadí epištoly je nejdůležitější portrét Jakuba jako konzervativního židokřesťana, velmi oddaného zachovávání Zákona. Nebyl extrémním legalistou (srov. Sk 15 a Gal 2). Ale coby autor listu ve Sk 15 udává velmi tradiční podmínky pro přijímání pohanokřesťanů do církve (srov. Lev 17-18). “Lidé od Jakuba” v Antiochii působí roztržku kvůli stolování žido- a pohanokřesťanů. Když Pavel r. 58 přichází do Jerusaléma, Jakub ho informuje, že mnoho židů se obrátilo k Ježíši Kristu a radí mu, aby se v chrámě očistil (Sk 21,18-25). V pozdější tradici (tzv. Pseudoklementinské spisy) je Jakub považován za biskupa biskupů od židokřesťanů, kteří opovrhovali Pavlem. Přízvisko “spravedlivý” objasňuje Eusebius tím, že žil jako nazir a modlil se v chrámě tak často, až měl na kolenou kůži jako velbloud. Není tedy divu, že novozákonní epištola - ať už ji Jakub napsal nebo ne - je nesena silně duchem tradiční židovské víry a zbožnosti.

 

Obsah a poselství

Úvodní formule (Pozdravy) (1,1). Jak věnuje málo prostoru kristologické reflexi. Proto někteří myslí, že list je původně židovský spis jen nepatrně upravený pro křesťanskou četbu. Spojení “Bůh” a “Pán Ježíš Kristus” však svědčí o autorově tradiční křesťanské víře. “Dvanácti kmenům v diaspoře” lze chápat jako určení židům rozptýleným mimo Svatou zemi. Avšak již z 1 Petr (1,1), adresovaného pohanokřesťanům, víme, že i křesťané se považovali za nový Israel. Mnoho biblistů proto tvrdí, že i Jak mohl být adresován pohanokřesťanům. Epištola nekárá neřesti, které v očích židů platily za čistě pohanské (modloslužba, sexuální nečistota). Také výraz “dvanáct kmenů” je více židovský než v 1 Petr. Adresáti se scházejí v “synagóze” (2,2).

“Služebník Boží” bylo označení Abraháma, Mojžíše a mnoha sz proroků; rovněž věřící v Ježíše se tak nazývají (Zj 1,1). Autor epištoly volí pro sebe velmi pokorný titul, jak to přikázal Ježíš (Mt 23,8-12).

Zkoušky a pokušení, slova a skutky (1,2-27). Chybí zde pozdrav “milost a pokoj” i díkůvzdání a autor ihned přechází k řadě povzbuzení, která se tématicky velmi podobají pozdějším sapienciálním knihám SZ, mají však eschatologickou perspektivu a jsou silně ovlivněny Ježíšovým učením obsaženým v Q. Forma prozrazuje také řecko-římskou diatribu. Protože obsah epištoly je zcela jasný, budeme sledovat na jeho pozadí okolnosti autora a adresátů.

Ježíš upozorňoval své učedníky na pokušení a zkoušky, v nichž jim bude zapotřebí víry v Boží prozřetelnost (Mt 5,11; 24,9-13). Protože podobná slova jsou i na začátku 1 Petr (1,6-7), lze se domnívat, že takové povzbuzení patřilo mezi běžné křestní poučení; není tedy nutné z těchto slov vyvozovat zvláštní pronásledování adresátů. Skutečným problémem však asi byl sociální rozdíl mezi chudými a bohatými (Jak 1,9-11; srov. 2,1-9; 5,1-6). Bůh není odpovědný za zlo: “Bůh nikoho nepokouší”(Jak 1,13; srov. Sir 15,11-13); naopak je Otec světla (Jak 1,17) Bůh dává křesťanům život (řec. apokyei) slovem pravdy a chce, aby byli prvotinami, které v židovské bohoslužbě patří Bohu (Jak 1,18). To však křesťané nesmějí slovo (evangelia) jen poslouchat, ale uskutečňovat je svým životem; k tématu praktické morálky se Jak vrátí ještě v 2,14-16. Od začátku však musí být jasné, že dobré skutky jsou důsledkem moci slova evangelia, které bylo do křesťanů zaseto. Zbožnost není pro Jak 1,27 pouhou teorií: projevuje se péčí o vdovy a sirotky a neposkvrněností od světa.

Bohatí a chudí; celý Zákon (2,1-13). Bohatí byli ve shromáždění křesťanů (doslova v “synagóze” 2,2) váženější. Upevnění institucionální stránky komunity zřejmě tyto nešvary posilovalo, a tak Jak (2,5) se odvolává na dřívější hlásání evangelia, že chudí dostanou za dědictví Království. Zvláště nápadné je tvrzení, že bohatí křesťané “vás” utiskují a tahají “vás” po soudech. Autor zde reaguje na skutečnou situaci podobnou v Korintě (1 Kor 6,1-8), kde křesťané odehrávali své spory před světskými soudy, a nebo je to pouze všeobecný ohlas starozákonní mluvy (Am 8,4; Mdr 2,10)?

Již Ježíš (Mt 22,39-40; viz Lev 19,18) a stejně tak zde i Jak 2,8-10 vidí v lásce k bližnímu souhrn Zákona a přikázání. Kdo se v tomto bodě proviní, poruší celý Zákon. Neobvyklý výraz “zákon svobody” v Jak 2,12 (již v 1,25) zpochybňuje protikladnost zákona a svobody.

Víra a skutky (2,14-16). Autor otvírá toto téma stylem řecko-římské diatriby za pomoci vlastního příběhu, který ilustruje důsledek nedbalosti vůči dobrým skutkům. Jak 2,18 mluví o osobě, která pokládá víru a skutky takřka za dvě různá charismata, kdy jeden má víru a druhý koná skutky. Jakub uznává jen jeden dar: víru, která se projevuje v životě. Potom ukazuje biblické příklady důležitosti skutků (2,21-25): Abrahám (Gn 15,6) a Rahab (Joz 2). O kontrastu mezi Pavlovým a Jakubovým pojetím víry a skutků viz níže. Jakub se shoduje s Ježíšovým varováním, že ne ten, kdo říká “Pane, Pane”, vejde do nebeského království (Mt 7,21). V každé době budou křesťané svým nevěřícím okolím posuzováni podle 2,26, že víra bez skutků je mrtvá.

Hříchy, které rozdělují společenství (3,1-5,6). V řadě poučení Jakub vypočítává jeden příklad za druhým těch hříchů, které ohrožují soudržnost komunity, budovanou na přikázání lásky. Jako starozákonní učitel moudrosti hromadí autor v 3,1-12 příklady (uzda, kormidlo, oheň, jed, hořká voda), které výmluvně objasňují škodu, způsobenou neovládáním jazyka, zvláště jazyka učitelů. Ironie verše 3,9 je ozvěnou Žl 62,5 a Sir 5,15(13): Jazyk se užívá jak ke chvále Boží tak k ničení lidí, stvořených k Božímu obrazu. Jako víra, tak i moudrost se má projevovat skutky (3,13-18; Jakub má zřejmě stále na mysli učitele). Podle Ježíšových slov (“Poznáte je po ovoci”, Mt 7,16) se moudrost pozná podle plodů (čistá, pokojná, mírná,…). Velmi nápadně se tu Jak shoduje s blahoslavenstvími Horské řeči a s Pavlovými plody Ducha v Gal 5,22.

V souvislosti s moudrostí se pak odsuzují četné žádosti, které rozdělují lidi a činí je nešťastnými (4,1-10) - jsou opakem ducha blahoslavenství. Souhrnem těchto myšlenek je pak citace z Přís 3,34 (Jak 4,6: “Bůh se staví pyšným, ale pokorným dává milost”). Kdo odsuzuje bratra nebo sestru (Jak 4,11-12), povyšuje se nad Boží Zákon, a tím i nad nejvyššího zákonodárce a soudce. Útok proti domýšlivosti pokračuje v 4,13-17: křesťané nejsou pány vlastního života (srov. nejistota o zítřku v Přís 27,1). Opět se vrací téma bohatých (5,1-6; viz již 1,9-11; 2,1-9), jež připomíná kletby proroků (Am 8,4-8) a Ježíšovo kázání (zvl. Lk 6,24; 12,15-21.33-34; 14,33; 16,19-25; 18,22-25). Výzva k trpělivosti až do příchodu Pána v Jak 5,7-11 je nadějí pro chudé, kteří se nedočkají spravedlnosti od bohatých. Zdůraznění parusie v této části listu vyvrací názor těch, kteří říkají, že v Jak není nic křesťanského.

Zvláštní napomenutí pro chování v komunitě (5,12-20). Přísaha, modlitba a náprava těch, kdo jsou na špatné cestě, patří tématicky k poslednímu soudu. Záporný postoj k přísaze v 5,12 (srov. Sir 23,9-11) je opět blízký Matoušově Horské řeči (5,33-37). Jak 5,14-16 mluví nejen o liturgické modlitbě za nemocné (silné jako modlitba proroka Eliáše), ale také o zvláštním pomazání oleje, vykonávaném presbytery, které působí uzdravení nemoci i odpuštění hříchů. Podle strohého káravého tónu celé epištoly bychom usuzovali, že autor nepřipouští příliš možností odpuštění. Proto poslední verše (5,19-20) působí překvapivě: Záleží mu velmi na navrácení zbloudilých (a tím i na odpuštění). V1 Petr 4,8 přikrývá množství hříchů láska, zde stejnou funkci plní vyhledávání zbloudilých.

 

Jak 2,24 a Pavel o víře a skutcích

Gal 2,16: Víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných Zákonem, nýbrž vírou (v) Krista Ježíše (ČEP).

Řím 3,28: Člověk se stává spravedlivým vírou bez skutků Zákona (ČEP).

Jak 2,24: Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry (ČEP).

Tyto formulace jsou si velice blízké a v kontextu se oba autoři odvolávají na příklad Abraháma (Gn 15,6). Ztěží jde o náhodu. Jeden autor reaguje na druhého. Víra a skutky je hlavní téma Gal a Řím, zatímco v Jakubově epištole je jedno z mnohých. Málokdo bude tvrdit, že Pavel kriticky reaguje na Jakubovu epištolu; je více pravděpodobné, že Jakub opravuje Pavlovu formulaci, nebo přesněji, nepochopení Pavlovy formulace některými křesťany.

Pavel tvrdí, že zachovávání kultovních úkonů (skutků) předepsaných Mojžíšovým zákonem, zvl. obřízka, nepřináší pohanům ospravedlnění. Vyžaduje víru, že Bůh nás spasil v Ježíši Kristu; k této víře patří i její projevy v konkrétním životě.

V Jakubově epištole se jedná o lidi, kteří jsou již křesťany a intelektuálně věří v Ježíše (i ďábel takto věří: 2,19), avšak neuvedli tuto víru do životní praxe. Proto Jakub trvá na tom, že jejich skutky (nikoli kultovní skutky předepsané Zákonem, nýbrž jednání určované láskou) musí odpovídat jejich víře. S tím by souhlasil i Pavel. I on v “parenetických” částech svých listů vybízí k chování v souladu s vírou. Pavel nehlásal ospravedlnění z víry bez zapojení života podle Krista. Proto se zdá, že v době sepsání Jakubovy epištoly někteří křesťané opakovali pavlovskou formuli vytrženou ze souvislosti a bylo třeba její chybný výklad opravit.

 

Jakub, Matoušovo evangelium a tradice Ježíšových slov

Blízkost obsahu Jakubovy epištoly a částí Mt, v nichž Ježíš vystupuje jako učitel, je nápadná. Doložme si to na seznamu paralel z Horské řeči:

 

Jakubova epištola

Horská řeč (Mt 5-7)

Jak 1,2: Velmi se z toho radujte, moji bratři, když se octnete ve všelijakých zkouškách.

Mt 5,11-12: Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat… radujte se a jásejte…

Jak 1,4: …abyste byli dokonalí, nic vám nescházelo a v ničem abyste nezůstávali pozadu.

Mt 5,48: Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

Jak 1,5: …ať prosí Boha, a bude mu dána, protože (Bůh) všem dává štědře a bez vyčítání.

Mt 7,7: Proste a dostanete.

Jak 1,19-20: člověk má být váhavý…než se rozzlobí. Když se totiž člověk rozzlobí, nedělá co je před Bohem spravedlivé.

Mt 5,22: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu.

Jak 1,22: To slovo však musíte uvádět ve skutek, a ne abyste ho jenom poslouchali. To byste klamali sami sebe.

Mt 7,24: Každý, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná…

Jak 2,5: Což nevyvolil Bůh chudé tohoto světa, aby byli…dědici Království?

Mt 5,3: Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.

Jak 2,10: Neboť i kdyby někdo zachovával celý Zákon, ale v jedné věci pochybil, provinil se proti všem.

Mt 5,19: Kdyby někdo zrušil jedno z těchto přikázání - a třebas i to nejmenší - a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší.

Jak 2,13: Neboť soud bez milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství.

Mt 5,7: Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.

Jak 3,12: Může dávat fíkovník olivy a réva fíky?

Mt 7,16: Copak se sklízejí z trní hrozny nebo z bodláků fíky?

Jak 3,18: Ti, kdo usilují o pokoj, rozsévají v pokoji (semeno,jehož) plodem je spravedlnost.

Mt 5,9: Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.

Jak 4,4: Kdo chce tedy být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.

Mt 6,24: Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.

Jak 4,10: Pokořte se před Pánem, a on vás povýší.

Mt 5,5: Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.

Jak 5,2-3: Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví… Hromadili jste si majetek (= potrestání) pro tyto poslední dny.

Mt 6,19-20: Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez a kam se zloději prokopávají a kradou. Shromažďujte si však poklady v nebi.

Jak 5,9: Nestýskejte si, bratři, jeden na druhého, abyste nebyli souzeni.

Mt 7,1-2: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť podle toho, jak soudíte, budete sami souzeni…

Jak 5,10: Vezměte si, bratři, za vzor v utrpení a trpělivosti proroky.

Mt 5,12: Tak přece pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.

Jak 5,12: Nepřísahejte ani při nebi, ani při zemi, ani jakkoli jinak.Když “ano”, ať je to “ano”, když “ne”, ať je to ne”.

Mt 5,34-37: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi…ani při zemi Ale vaše řeč ať je: ano, ano - ne, ne.

 

Znění paralelních výroků není doslovné. Proto se mnozí biblisté domnívají, že autor Jakubovy epištoly neznal Matoušovo evangelium, ale tradici o Ježíši, kterou znal i Matouš (podobnou tradici zachovanou v Q).

 

Autor, adresáti, místo a doba sepsání

Autor. Sepsal tuto epištolu skutečně Jakub, představený jerusalémské církevní obce před svou smrtí v r. 62? Pro kladnou odpověď se udávají tyto argumenty: a) pseudonym by uvedl asi čestnější označení Jakuba než je “služebník Boží”; b) dále by zmínil jeho vztah k Ježíši a doplnil další fiktivní životopisné údaje; c) židovský duch epištoly. Tyto důkazy však nevyvracejí plně možnost, že epištolu sepsal Jakubův věrný žák, který představil svého učitele věrně v jeho duchu. Proti přímému autorství Jakubovu se uvádějí tyto argumenty: a) řečtina listu je plynulá, výmluvná, uhlazeného stylu; ztěží lze mluvit o překladu z hebrejštiny či aramejštiny; autorovou mateřštinou nebyl semitský jazyk; b) cituje LXX. Je tedy nepravděpodobné, že list napsal vesnický obyvatel Nazareta.

Adresáti, doba a místo viz stručný přehled na začátku.

 

 

Četba řeckého textu: Jak 2,14-26.