Určeno jen pro studijní potřeby posluchačů KTF UK

 

Judův list (epištola)

 

Doba: Téměř nemožno určit. Nemnozí biblisté kladou vznik listu již do 50. let; mnozí pak do let 90-100.

Místo sepsání a určení: Pravděpodobně z Palestiny, kde Ježíšovi “bratři” byli vysoce ceněni, křesťanům pod vlivem církevní obce (obcí) v Jerusalémě či Palestině. Někteří biblisté se domnívají, že tento list byl napsán v Alexandrii.

Autenticita: Velmi nesnadno rozhodnout. Je-li list pseudepigraf, napsal jej někdo, kdo považoval Ježíšovy “bratry” za autoritativní učitele.

Jednota a neporušenost: Vážně se nediskutuje.

Formální dělení:

  1. Úvodní formule: 1-2

  2. Hlavní část: 3-23:

3-4: Příležitost k sepsání: Boj o víru způsobený jistými bezbožníků, kteří se vloudili mezi křesťany

5-10: Tři příklady potrestání neposlušnosti a jejich aplikace

11-13: Další tři příklady a polemický popis oněch bezbožníků

14-19: Proroctví Henocha a apoštolů o příchodu těchto bezbožníků

20-23: Opětovný výzva k víře; rozličné druhy trestů

  1. Závěrečná doxologie: 24-25.

 

Podle Origenových slov je Judův list “plný zdravých slov nebeské milosti”. Dnes kromě Jud 3 (“abyste vedli boj pro víru, která byla jednou provždy svěřena svatým = křesťanům”) se list považuje za příliš negativní, příliš poplatný své době a příliš apokalyptický. Mnoho textově kritických variant svědčí o značné volnosti při opisování textu v prvních křesťanských staletích. Tento přístup dokládá, že list asi nebyl považován za autoritativní.

Trvalý význam listu tkví v tom, že ukazuje, jak církevní autorita odpovídala na skutečná nebo předvídaná nebezpečí v době, kdy se křesťané začali dělit uvnitř komunit.

Okolnosti

Důležitým tématem pro pochopení listu je postava a autorita Judy, jehož jméno stojí v nadpisu: “Juda, služebník Ježíše Krista, bratr Jakubův” (Jud 1). Který Juda připadá v úvahu? Když vyloučíme Jidáše (Ioudas) Iškariotského, zbývají v NZ tři možní kandidáti:

1) Juda, (syn?) Jakubův v seznamu Dvanácti v Lk 6,16 (+ Sk 1,13). Pravděpodobně je totožný s Judou, ne tím Iškariotským v Jan 14,22. Považovat jej za autoritu tohoto listu je sporné, protože o něm nic nevíme a pro Jud 17 tvoří “apoštolové n. Pána J.K.” zvláštní skupinu (rozdílnou od bratří Páně).

2) Prorok Juda zvaný Barsabáš: Sk 15,22.27-33. Několik biblistů myslí, že jej lze metaforicky považovat za “bratra” Jakubova (v. 1), protože byl v jeho blízkosti v Jerusalémě a nesl jeho dopis křesťanům v Sýrii a Kilikii.

3) Juda, jeden ze čtyř jmenovaných Ježíšových bratří (třetí v pořadí v Mk 6,3; čtvrtý v Mt 13,55). Toto řešení je nejčastější a nejpravděpodobnější. Zřejmě se v církvi těšil značné autoritě, takže může psát “o naší společné spáse” (Jud 3). Mohl znát hebrejsky. List byl asi psán z Jerusaléma nebo odjinud z Palestiny; odvolává se totiž na svůj vztah k Jakubovi. V těchto místech mohl mít autoritu i Juda. Bratři Páně se pravděpodobně po letnicích stali cestujícími apoštoly (ve smyslu 1 Kor 9,5); jejich činnost však zůstala vymezena územím Palestiny.

 

Obsah a poselství

Úvodní formule (vv. 1-2). Křesťané jsou “povolaní” (srov. Řím 1,6; 1 Kor 1,24) a “milovaní” od Boha Otce, což je tradiční označení Israele (Dt 32,15; 33,5.26).

Hlavní část (vv. 3-23) je uzavřena tématem víry (vv. 3.20). Můžeme ji rozčlenit do pěti částí:

  1. Příležitost sepsání (vv. 3-4).

“Milovaným” se mluví o “naší společné spáse”, zřejmě chápané jako již přítomné (srov. Ef 2,8) narozdíl od dřívějších Pavlových listů, v nichž spása bude darem v eschatologické budoucnosti (1 Sol 5,8-9; 1 Kor 3,15; Řím 5,9-10).

“Víra”, zde ve smyslu souhrnu tradiční nauky (asi jak nauka tak mravní život podle ní), již byla v minulosti předána (v. 3). Autor se považuje za oprávněného tuto víru vykládat. Jeho plány učinit to pouze všeobecně byly narušeny vystoupením jistých “bezbožných lidí”, kteří zaměňují Boží milost za prostopášnost a popírají Pána Ježíše Krista (v. 4). Popis těchto kazatelů je polemický; oni sami se asi považovali za evangelizující misionáře, možná to byli učitelé (srov. “pasou sami sebe” v. 12). Z v. 4 však lze ztěží rekonstruovat jejich učení.

  1. Tři příklady potrestání neposlušnosti a jejich aplikace (vv. 5-10)

Autor uvádí tři příklady z dějin Israele:

a) Bůh vysvobodil generaci israelského lidu z Egypta, kvůli své neposlušnosti však zemřeli na poušti (Nm 14).

b) Boží andělé opustili své privilegované místo v nebi a zatoužili po pozemských ženách (Gn 6,1-4). Bůh je za to uzavřel po zemí v temnotě až do dne soudu (1 Henoch 1é, 4-6; kapitoly 12-13).

  1. Sodoma a Gomora byly za svou nemravnost potrestány ohněm (Gn 19,1-28).

Následuje komentář (vv. 8-10). Domýšlivost nepřátel kontrastuje s mírností archanděla Michaela (legenda na základě Dt 34).

  1. Další tři příklady a polemický popis bezbožných učitelů (misionářů) (v. 11-13)

Tři příklady těch, kdo podle rabínské tradice “nebudou mít podíl na budoucím světě”:

a) Kain: pozdější tradice rozšířilo jeho zlo na víc než jednu vraždu; srov. 1 Jan 3,12).

b) Balaam: za úplatek učil Midjanity, jak svést Israel k modloslužbě (Nm 31,8; Dt 23,5; Joz 24,9-10; v pozdější tradici opět rozšířeno).

  1. Korah: podněcoval lid a reptal proti Mojžíšovi a Árónovi (Nm 16).

  1. 12-13 jsou barvitý proud výtek na adresu svůdců. “Hody lásky” (srov. 1 Kor 11,17-34) - svůdcům se asi podařilo proniknout až do úplného středu komunity.

  1. Proroctví Henocha a apoštolů o příchodu těchto bezbožných lidí (vv. 14-19)

Novozákonní tradice mluví o tom, že v poslední době vystoupí bezbožníci (1 Tim 4,1; 2 Tim 3,1nn; sám Ježíš učí v apokalyptické řeči o příchodu falešných proroků a mesiášů, viz Mk 13,22). I zde autor přesahuje biblické údaje o Henochovi (Gn 5,23-24) a jeho pojetí odpovídá židovské tradici, srov. 1 Henoch 1,9.

  1. Opakovaná výzva k víře; rozličné druhy soudu, která má být vykonán (vv. 20-23)

Tyto verše vyslovují účel listu a jsou jeho vrcholem. V. 20: “Vy, milovaní, stavte svůj život na své přesvaté víře”. Výzva k modlitbě v Duchu svatém a k uchování se v boží lásce, zvláště tváří tvář soudu. Adresáti musí čelit lidem, v nichž není Duch (v. 19). Po takové ostré polemice překvapuje závěr (vv. 22-23), který dokládá účinek Ježíšových slov o opatrnosti při souzení (Mt 18,15-22).

Závěrečná doxologie (vv. 24-25). Převzata zřejmě z liturgie, uzpůsobená situaci adresátů. Je to křesťanská obměna židovské monoteistické chvály: skrze Ježíše Krista, našeho Pána (srov. jeden Pán a jeden Bůh v Ef 4,5-6; Jak 1,1).

 

Autor, adresáti, místo a doba

O tomto listu máme snad nejméně informací ze všech spisů NZ.

Autor. Jsou tu tři možnosti: List sepsal skutečně Juda, bratr Ježíše a Jakuba (byť za pomoci písaře). Toto řešení se podpírá argumentem, že Juda nebyl v rané církvi důležitou osobností, tudíž jen ztěží by byl zvolen za autoritu listu. Proti tomu lze namítnout, že význam Ježíšových příbuzných v Jerusalémě a Palestině je pro 1 stol. dokázán. Druhá a třetí možnost je, že list sepsal Judův žák nebo ještě vzdálenější obdivovatel Judy; pak by spis byl pseudonym. Nikdo nemůže pozitivně dokázat, že Juda list napsal. Avšak ptejme se, zda je v listu něco, co by jeho autenticitu vylučovalo? (např. zda byl napsán mimo Palestinu ve stylu, který by si Juda nikdy nemohl osvojit a v době, kdy již určitě nemohl žít).

Místo. Palestina: Jakub působil v Jerusalémě a Ježíšovi příbuzní žili v Palestině. Necituje doslova Starý zákon, ale nepřímé citace a narážky závisí údajně na znalostech hebrejské Bible, a ne na LXX. 1 Henoch asi cituje z aramejského překladu.

Styl argumentace: Autor vykazuje dobrou řeckou slovní zásobu. Byla snad řečtina jeho mateřským jazykem? Jiní se domnívají, že hebrejsky či aramejsky mluvící autor si osvojil dobrou znalost řečtiny studiem židovské helenistické literatury. Způsob uvádění příkladů z židovské tradice odpovídá exegetickým metodám známým ze svitků od Mrtvého moře. Z těchto pozorování lze usoudit, že Juda použil vzdělaného písaře. Tedy ani styl nevylučuje autenticitu listu a jeho palestinský původ.

Doba. Možné rozmezí 50-120 po Kr. List určitě vznikl před 2 Petr, tedy ne příliš pozdě, a po epištole Jakubově (snad stejní adresáti; Jakub ještě nezmiňuje falešné nauky, které se začaly asi šířit až později, a Jud na ně reaguje). Apoštolové (Dvanáct?) patří již k minulé generaci (v. 17). Z těchto údajů lze usoudit, že Jud byl sepsán v poslední třetině 1. stol. Do této doby dobře zapadá i pojetí “víry” jako souhrnu pravd víry a křesťanské praxe (Jud 3). Byl-li Juda jedním z nejmladších bratří Ježíšových (podle pořadí v Mk a Mt třetí nebo čtvrtý), mohl žít z nich nejdéle. Velmi pravděpodobnou dobou vzniku listu je období mezi r. 90-100. To zároveň upřednostňuje pseudonymitu, avšak nedokazuje ji.

Adresáti. V této otázce jsme odkázáni pouze na dohady. Útok bezbožných lidí nám nepomůže k určení a umístění adresátů. Podle 1,1 “Juda bratr Jakubův” bychom mohli usuzovat na stejné posluchače jako u epištoly Jakubovy. Ale Jud nemá ani “dvanácti kmenům v diaspoře” (Jak 1,1), ani narážku na Jakuba. Lze říci jen tolik, že oba spisy byly určeny křesťanům v oblastech, kde byli “Ježíšovi bratři” vysoce ceněni. S tím souhlasí i obraz, jaký nám o adresátech podává text listu: znali širokou židovskou tradici, takže příklady v listu citované byly pro ně přesvědčivé. Více o této otázce nelze říci.

 

Kanonicita

List byl považován za důležitý již na poč. 2. stol., protože ho z velké části používá 2 Petr. Kolem r. 200 byl považován za část Písma na západě (Muratoriův zlomek, Tertulián) i na východě (Klement Alex., E.H. 6.14.1). Také Origenes jej uznával. Nejstarší textové svědectví máme ze 3.-4. stol. (P72, P78). Problém činila citace 1 Henoch. Proto ještě Eusebius ve 4. stol. Judův list počítá mezi knihy kanonicky pochybné. Až kolem r. 400 je Jud všeobecně přijímán na řecky mluvícím Východě (sv. Atanáš) a na celém Západě (sv. Jeroným). Syrsky mluvící církve jej přijaly během 6. stol. M. Luther ve svém překladu NZ zařadil Jak, Jud, Žid a Zj na konec kánonu jako spisy nižší kvality. Pochybnosti o Jud měli i kardinál Cajetan a protestant Oecolampadius.