Doba: Je-li od Pavla (nebo napsaný Timotejem za Pavlova života či již po jeho smrti), 61-63 (nebo o něco později) v Římě, nebo 54-56 v Efesu. (Pseudonym: asi 60% kritických biblistů, pak v 80. letech v Efesu).

Komu: Křesťanům v Kolossech, v údolí řeky Lykos ve Frygii v provincii Asii; evangelium zde nekázal Pavel, ale Epafras, který Pavla informoval o církevní obci a jejích problémech.

Autenticita: Někteří považují za pravděpodobné, že list sepsal Pavlův žák, blízký jeho myšlení (snad příslušník efezské „ školy“ ), který znal list Filemonovi.

Jednota a neporušenost: Vážně se nepochybuje. Pravděpodobně v 1,15-20 byl upraven rozsáhlejší hymnus.

1. Úvodní formule: 1,1-2
2. Díkůvzdání: 1,3-8
3. Hlavní část: 1,9– 2,23: Pavlovský indikativ (poučení)

4. Pozdravy a závěrečná formule: 4.7-18.

1,1-2: Úvodní formule

1,24– 2,5: Apoštolská služba a kázání tajemství zjeveného Bohem

2,6-23: Kristova svrchovaná vláda versus lidská nařízení

3,1– 4,6: Praxe: neřesti, ctnosti, řád domácnosti

4,7-17: Pozdravy a poselství

V 1. stol. po Kr. však Kolosy již upadaly díky vzestupu okolních měst: Hierapolis byla vyhlášená svými termálními lázněmi a Laodicea, vzdálena od Kolos asi 15 km, se stala sídlem správních úřadů. Postupný úpadek Kolos trval až do r. 60/61 po Kr., kdy město bylo pravděpodobně zničeno velkým zemětřesením, jež postihlo také Laodiceu. Později město zaniklo úplně a nahradilo je maličké středisko Chonai, ležící nedaleko. Také v Kolosách byla asi židovská komunita.

2. Křesťané v provincii Asii

Z Efesu se křesťanství činností Pavlových žáků rozšířilo do údolí Lyku (srov. Sk 19,10.26). V Kolosách nekázal Pavel, ale jeho spolupracovník Epafras (Kol 4,12-13), který spolu s Aristarchem, Markem, Démou a Lukášem byl s Pavlem, když psal list Filemonovi (Flm 23-24). Podle Kol 1,7; 4,10.14 byly s Pavlem tytéž osoby, když psal list Kolosanům. Dále Onezimos je označen jako křesťan z Kolos, pověřený doručit spolu s Tychikem zprávy (Kol 4,9). Z toho se odvozuje, že adresáti listu Kolosanům jsou totožní s křesťany, kteří se shromažďovali ve Filemonově domě. Je-li to pravda, pak s nimi Pavel měl úzké kontakty za svého pobytu v Efesu. Z listu Kolosanům plyne, že v komunitě silně převládali křesťané pohanského původu (srov. 1,21-27; 2,13).

Styl Kol se značně liší od stylu velkých epištol. Autor používá dlouhých vět s četnými vsuvkami a opakováními (např. počáteční požehnání 1,3-13). Má zálibu v synonymech (1,9: “s moudrostí a pochopením”), genitivních vazbách (1,5: “slovo pravdy evangelia”) a hromadění slov stejného základu (1,11: “jeho božská moc vám dá všestrannou sílu”, en pasé dynamei dynamúmenoi); někdy bývá jistý pojem určen dodatečně připojeným podstatným jménem s předložkou “v” (srov. 1,12: “…dědictví věřících ve světle”). Často na slovesa navazuje vícečlenný doplněk.

Do listu jsou začleněny částečně nové formy: hymnus (1,15-20), vyznání víry (2,14-15), katalog hříchů (3,5.8) a ctností (srov. 3,12), řád domácnosti (Haustafel) s popisem povinností jednotlivých členů rodiny a domu (3,18-4,1). Materiál původu liturgického a katechetického byl začleněn do širších souvislostí listu.

Slovník: 34 slov jsou hapax v NZ a 28 slov, které se nevyskytují v pavlovských listech. Asi 10 se nachází pouze v Ef. Některá slova, která má Kol společné s předchozími listy, nabývají občas jiného významu: “hlava”, “tělo”, “plnost”, “bohatství”, “tajemství”, “oikonomia”. Zároveň Kol opomíjí některá slova typicky pavlovská: “věřit”, “zákon”, “chlubit se”, “společenství”, “hřích” v jednot. čísle, oslovení “bratři” (jen Pavel v NZ používá toto oslovení čtenářů). Dále je patrný silný vliv sapienciální mluvy, jež s oblibou popisuje spásu v terminologii “poznání” (srov. 2,2-3); v tomto rysu se Kol blíží janovské literatuře.

V komunitě adresátů se šíří nová nauka s negativním dopadem pro praktický život. Autor ji nazývá “filosofie” (2,8), což v židovsko-helénistickém prostředí vedle filosofické školy označuje také myšlenkový směr nebo orientaci. Tato filosofie obsahuje “klam a mam založený na pouze lidské tradici” (2,8; srov. 2,22), jež nahrazuje plné přilnutí ke Kristu přesvědčením, že člověk je závislý na “prvopočátcích světa” (ta stoicheia tú kosmú) (2,8.20; srov. Gal 4,3.9). Zdá se, že jsou totožné s “trůny”, “panstvy”, “knížaty” a “mocnostmi” (1,16; srov. 2,10.15) a konečně s anděly, jimž se vzdává zvláštní úcta (2,18). Tato filosofie připisovala andělům zvláštní úlohy při stvoření i smíření lidstva; proto autor polemicky zdůrazňuje, že tyto mocnosti byly stvořeny skrze Krista (1,16), který je jejich hlavou a on sám může předat veškerou “plnost” (pléróma) božství (2,9-10), neboť přemohl tyto mocnosti svou smrtí na kříži (2,14-15).

Ke kultu andělů patřily posty, slavení svátků, novoluní a šabatu (2,16-18; srov. Gal 4,10) a zachovávání předpisů o pokrmech z asketických důvodů (2,21-23). Autor Kol nazývá křest “pravá obřízka Kristova”, která jediná je schopna dát odpuštění hříchů (2,11-13); z toho lze usoudit, že alespoň někteří zastánci nových nauk připisovali židovské obřízce spásný účinek.

Charakteristiky “filosofie” rozšířené mezi Kolosany jsou všeobecné. Odtud četné hypotézy, které ji považují za judaizující tendenci s prvky asketicko-mystickými nebo apokalyptickými, s níž se Pavel setkal již v galatských obcích: v obou případech se mluví o zachovávání alimentárních a rituálních předpisů. Navíc se užívá stejného výrazu “prvopočátky tohoto světa”. Také kult andělských mocností je jasně židovského původu. Jsou tu však i rozdíly: Kol neužívá slova “Zákon” ani o něm nepojednává. Na konci 1. stol. po Kr. byly židovské praktiky a kult andělů rozšířeny i v křesťanských oblastech neovlivněných židovstvím.

Jiní se domnívají, že v Kolosách působily první vlivy gnostických hnutí, jež se plně rozvinuly v dalším století. Pro tyto hypotézy mluví snahy získat vyšší moudrosti, kosmologické spekulace, zdůrazňování prostřednictví nebeských bytostí, vybídky k askezi a výrazy jako pléróma a stoicheia, jež jsou součástí gnostického slovníku. Tyto výrazy však v Kol mají jiný význam než v gnostickém sektářském slovníku. Jiní mluví o tendencích mystického charakteru, pro něž by mluvil pojem “mystérion” pro označení Božího plánu zjeveného v Kristu (1,26; 2,2) a výraz ha heóraken embateuón (2,18), jenž se odvolává na vize, které uvádějí do “mystéria”.

1. tradiční postoj

2. nová řešení

Pochybnosti o autenticitě Kol vyslovila poprvé v 19. stol. tübingenská škola z důvodů lingvistických, stylových, nepřítomnosti velkých pavlovských témat, nesnadného zařazení do rámce Pavlova života a neobvyklého vyvyšování Pavlovy osobnosti coby apoštolského vzoru. K těmto důvodům se později připojili četní biblisté protestantští i katoličtí. Ti připisují autorství Kol významné osobnosti “pavlovské školy”. Tento Pavlův žák by čerpal z apoštolovy nauky a opíral se o jeho autoritu v boji proti heretickým snahám, jež se šířily v Asii koncem 1. stol.

Poselství Kol je ovlivněno polemikou s mylnými naukami rozšířenými v Kolosách. Autor proti přehnanému kultu andělských mocností zdůrazňuje jedinečnou a Bohem určenou úlohu Krista v plánu spásy. Kristologický hymnus (1,15-20) oslavuje Krista jako prostředníka stvoření (1,15) a zároveň jako toho, kdo skrze svou krev smířil celé lidstvo s Bohem. Proto je “hlavou těla Církve” (1,18.24) a jiným způsobem také hlavou mocností (2,10), které přemohl svým křížem (2,14-15). Kristova úloha při stvoření a smíření je dána skutečností, že “se Bohu zalíbilo, aby v něm přebývala všechna plnost” (1,19). Proto může věřícím dát “plnost božství”, která v něm přebývá “tělesně” (2,9-10); tak zaručuje plnou důstojnost všech pokřtěných.

Kristova osoba a dílo jsou “mystérion” (1,26), v němž jsou obsaženy všechny poklady moudrosti a poznání (2,2-3). Toto tajemství je Boží spásný plán, který se v Kristu plně uskutečnil. Byl zjeven nejen židům, ale i pohanům, kteří jsou rovněž povoláni, aby do Krista vložili svoji naději (1,27).

§ Četba řeckého textu: Kol 1,12-20.