Doba a místo: V zimě 57/58 z Korintu (55/56 v kritickém datování).

Komu: Bohem milovaným v Římě, kde Pavel nikdy nebyl, ale má tam přátele.

Autenticita: Vážně se nepochybuje.

Jednota: Velmi malá část exegetů předpokládá spojení dvou samostatných dopisů; o něco větší část myslí, že kap. 16 byla připojena později.

Neporušenost: Vedle kap. 16 (nebo doxologie v 16,25-27) nemnozí nepovažují kapitoly 9– 11 za skutečně Pavlovy.

Formální rozdělení:

1. Úvodní formule: 1,1-7
2. Díkůvzdání: 1,8-10
3. Hlavní část: 1,11– 15,13
4. Závěrečné formule (15,14– 16,23) a doxologie (16,25-27).

1,1-15: Odesílatel, adresáti/pozdrav, díkůvzdání a proemium o Pavlově přání přijít do Říma

1,16– 11,36: Naučný oddíl:

1. část: 1,16– 4,25: Boží spravedlnost se zjevila skrze evangelium

1. část: 12,1– 13,14: Autoritativní rady pro křesťanský život
2. část: 14,1– 15,13: Silní jsou povinni milovat slabé

Pavel římskou křesťanskou obec nezaložil. Někteří proto tvrdí, že o ní mnoho nevěděl a argumentují, že v listě nereaguje na konkrétní problémy, nýbrž píše všeobecný souhrn své teologie podmíněný svými dřívějšími zkušenostmi. S tím je spojen někdy názor, že 16. kapitola, obsahující Pavlovy pozdravy dvaceti šesti osobám, je pozdějším dodatkem. Je-li však původní součástí listu, pak Pavel o římských křesťanech věděl dost.

Taková silná židovská komunita nemohla ujít pozornosti židů obrácených ke křesťanství, když zahájili svoji misionářskou činnost mimo Jerusalém ve velkých městech impéria jako Damašek či Antiochie. Kdy se dostala zvěst o Kristu do Říma? Hledejme odpověď retrospektivně. Za Neronova pronásledování po velkém požáru r. 64 po Kr. bylo možno v Římě již rozlišit křesťany (Chrestianoi) a židy. Křesťanů bylo mnoho a tato superstitio exitiabilis pocházela z Judska - snad náznak, že křesťanství přišlo do Říma z Judska. Pavlův list z r. 57/58 předpokládá, že římská komunita existovala již delší dobu, neboť apoštol „ již mnoho let“ nosí touhu tam přijít (15,23). O víře římských křesťanů „ se mluví po celém světě“ (1,8); tato pochvala by neměla důvod, kdyby komunita byla nepatrná, založená teprve nedávno. Musela tedy existovat již počátkem 50. let. Podle Sk 18,1-3 se Pavel v Korintě (asi 50 po Kr.) setkal s Akvilou a Priscillou, Židy, kteří nedávno přišli z Itálie, „ neboť Claudius nařídil všem Židům opustit Řím“ . Přišli asi již jako křesťané, protože o jejich konverzi v Korintě se nemluví. K vypuzení za Claudia došlo asi r. 49 po Kr., a to už křesťanská misie musela trvat jistou dobu, když docházelo k třenicím se synagógou. Z dřívějšího období nemáme podstatnějšího svědectví (až na Sk 2,10, zmiňující o prvních letnicích také židy z Říma). Určitě lze mluvit o křesťanství v Římě začátkem 40. let.

Odkud přišli křesťanští misionáři? Ambrosiaster píše, že Římané „ přijali víru, avšak se sklonem k židovství (ritu licet Judaico)“ . Pavel dříve v Římě nebyl a ve Sk není zmínka, že by tam Antiochie vyslala misionáře. Nemáme důkazy pro jiný zdroj misie než Jerusalém. Sk 28,21 potvrzují, že římští Židé měli informace, pocházející z Jerusaléma; tyto kontakty jsou potvrzovány židovskými dokumenty z 2 pol. 1. stol.

a) Znal-li Pavel značný počet křesťanů v Římě, lze jeho list chápat jako pastorační. Podle Sk a Gal byli jerusalémští křesťané vždy ve vztahu k židovskému dědictví a Zákonu konzervativnější než pohané obrácení Pavlem. Pavel je k židovskému dědictví v Řím více pozornější než v Gal, jak v kapitolách 9– 11, tak i v dalších pasážích (dorazily snad zprávy o Gal do Jerusaléma a ohrozily Pavlovu naději na vstřícné přijetí?), např. srov. Gal 5,2 s Řím 3,1-2. V Řím nemusí být tolik opatrný, neboť tu zřejmě nehrozili odpůrci hlásající jiné evangelium o nutnosti obřízky pro pohany. Pavel zde také nejvíce ze svých listů užívá židovské liturgické terminologie, např. Kristus je smírná oběť (3,25); výzva k přinášení svého těla jako živou oběť (12,1); Pavel pokládá svůj apoštolát za kněžskou službu evangeliu (15,16).

Pavel se představuje bez spolupracovníků a označuje se jako „ služebník Krista Ježíše, určený (vyčleněný) za apoštola evangelia“ . Jeho obsah tu přímo uvádí (1,3-4), ne však vlastními slovy, nýbrž formou židokřesťanského kérygmatu; pravděpodobně bylo v této podobě Římanům známé a přijatelné. Jestliže i do Říma proniklo nepochopení Pavlova kázání, pak apoštol ujišťuje křesťany, že má stejné evangelium jako oni. Budou se tedy moci vzájemně povzbudit v jedné víře (1,12). V přechodu k hlavní části listu (1,11-15) apoštol mluví o svém záměru hlásat evangelium v Římě a tento list je k tomu prvním krokem.

Naučný oddíl: I. část (1,16– 4,25): Boží spravedlnost se zjevila skrze evangelium.

Hlavní téma celého listu 1,16-17): evangelium je Boží moc ke spáse každému kdo věří. V něm se zjevuje „ Boží spravedlnost“ , tj. vlastnost, jíž Bůh na soudu zbavuje lidi jejich hříchů na základě jejich víry v Ježíše Krista. O citaci Hab 2,4 viz list Gal.

Jaký byl vztah lidí k Bohu před Kristovým příchodem? Pavel se v listě křesťanům hlavního města celého impéria zabývá nejprve stavem pohanů (1,18-23): dobrotivého Boha bylo možno poznat už od okamžiku stvoření. Lidská vina a pošetilost způsobila, že Boží obraz byl v pohanském světě zatemněn; proto přichází Boží hněv. Obrazný popis pohanské modloslužby a zvráceného jednání, které k ní vedlo (1,24-32), prozrazuje Pavlovův židovský mravní kodex (srov. Mdr 14,17-31). Jeho vykreslení pohanů se v mnohém kryje s běžným náhledem helénistické synagógy, v níž byl Pavel vychováván. Ale v 2,1 začíná apoštol stylem stoické diatríby mluvit k ideálnímu židovskému čtenáři, kterého stihne trest také, neboť přes svoje vyšší náboženské postavení konal stejné věci jako pohané. Bůh nikomu nestraní: věčný život nebo trest bude dán každému podle toho, co činí; židé budou posuzováni podle Zákona, pohané podle přirozenosti (fysis) a podle toho, co je vepsáno do jejich srdce a svědomí (2,5-16).

Pavel se vysmívá pyšným nárokům židovské nadřazenosti (2,17-24). Obřízka má hodnotu, ale jen když se zároveň plní Zákon. Neobřezaný člověk, který žije podle požadavků Zákona, dokonce soudí obřezaného přestupníka Zákona (2,25-29). Všichni lidé jsou před Bohem viníci. Jakou mají tedy obřezaní židé výhodu, když jsou také pod Božím hněvem (3,1-9) a nikdo není spravedlivý? Jako oporu tohoto tvrzení Pavel cituje řadu biblických citátů (3,10-20), tzv. testimonia. V 3,21-26 potom na otázku odpovídá: Židům dal Bůh svá slova zaslíbení a Bůh je věrný. Apoštol popisuje, co bylo zaslíbeno a předznačeno v Zákoně a Prorocích, zvláště Boží spravedlnost skrze víru (v) Ježíše Krista, která ospravedlňuje žida i pohana bez rozdílu. Boží bezúhonnost je zdůvodněna: Bůh nejedná nespravedlivě, neboť hříchy všech lidí byly usmířeny Kristovou krví. Nikdo se nemůže vychloubat, protože Bůh zdarma ospravedlnil obřezané i neobřezané stejným způsobem: vírou nezávisle na skutcích předepsaných Zákonem (3,27-31).

Pavel již dříve citoval Zákon a Proroky. Ve 4. kapitole se znovu vrací k první knize Zákona a na příkladu Abraháma dokazuje, že Bůh jednal důsledně, když Abrahám došel ospravedlnění na základě víry, a ne skrze Zákon. Abrahámem argumentovali v Galácii pravděpodobně ti, kteří zastávali nutnost obřízky pro spásu. Nyní Pavel na Abrahámovi vysvětluje Boží plán spásy. Židé tehdejší doby považovali Abraháma za svého praotce, ale podle Pavla je „ otcem nás všech“ , kteří máme jeho víru (4,16). Celé pojednání se uzavírá zjištěním: Příběh o Abrahámově ospravedlnění byl napsán pro nás, kdo věříme v Pána Ježíše, který „ byl vydán na smrt pro naše hříchy a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění“ (4,25). Pavel zdůrazňuje, že jednotliví spasení lidé jsou navzájem propojeni; tvoří náboženskou komunitu čili církev, stejně jako Israel tvořil lid smlouvy.

Naučný oddíl: II. část (5,1– 8,39): Smíření s Bohem v Kristu a jeho plody

Když je člověk Kristem ospravedlněn, je nyní smířen s Bohem. To spolu přináší mnoho privilegií: pokoj s Bohem, naději na dosažení Boží slávy a vylití Boží lásky (5,1-5). Popis, jak Kristova smrt uskutečnila toto ospravedlnění, spásu a smíření (5,6-11), patří k nejvýznamnějším objasněním Boží lásky v NZ: je to ochota zemřít za hříšníky, kteří si takové velkorysosti nezaslouží. Když Pavel objasnil ospravedlnění skrze víru na Abrahámovi, vysvětluje nyní Kristovo dílo, které srovnává se stavem, v němž lidstvo bylo na základě svého původu od Adama: milost a život jako kontrast hříchu a smrti. Smrt pro Pavla není pouze ukončením života, nýbrž protože přišla skrze hřích, je popřením života. Jako Adamův hřích způsobil zavržení všech, tak ospravedlňující úkon poslušnosti Kristovy vede k ospravedlnění a životu pro všechny. Tato část (5,12-21) je biblickým základem teologie o dědičném hříchu.

V 7. kapitole se Pavel vrací k tématu Mojžíšova zákona. Základní teze zní: Ježíšova smrt zrušila závaznost Zákona. Zákon není s hříchem totožný, ale hříšné vášně se probouzejí díky Zákonu: „ Kdyby však nebylo Zákona, nebyl bych poznal, co to je hřích“ (7,5.7). Monolog v 1. os. j. č. (7,7-25) patří k nejdramatičtějším řečnickým pasážím v Řím: „ Nechápu, co dělám. Vždyť nekonám to, co chci, ale dělám to, co nenávidím… Jako člověk vnitřní radostně souhlasím s Božím zákonem. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu…“ .

Tato působivá řeč umožňuje více výkladů; typické jsou tyto: (a) „ já“ chápáno Pavlem autobiograficky, spolu s ním pak každý člověk ve stavu hříchu před svým obrácením; (b) výklad z hlediska dějin spásy: Pavel se ztotožňuje s Israelem, který přijal na Sinaji Zákon a ihned potom zhřešil; (c) člověk po křtu uznává Boží duchovní zákon, není schopen jej však naplnit, a tak je frustrován tím, že tento zákon v něm paradoxně působí hřích; (d) stav pokřtěného, který se snaží dostát Zákonu bez pomoci Ducha svatého; (e) kdokoli z lidí - žid nebo křesťan, který se snaží dostát Božím přikázáním vlastními silami, nedaří se mu to, a důsledkem toho je zoufalství. - Na základě rozboru rétoriky a teologie listu lze tvrdit, že Pavel tu popisuje situaci žida toužícího uposlechnout Boží zákon. Tím nepomíjí situaci ostatních lidí, ale vybírá nejpříznivější případ, tj zbožného žida. Když i pro žida je jeho stav bez Krista nenapravitelně záporný, tím spíš bude pro všechny ostatní bez výjimky. Je třeba ještě připomenout, že Pavel nepopisuje psychologický stav člověka (vnitřní mechanismy, osobní vývoj mladého člověka apod. - ostatně zvolání 7,24 je rétorická figura), nýbrž píše pojednání o etice a soteriologii.

Jestliže Kristus osvobozuje od smrti a hříchu a dává život, jak je třeba tento život žít, zvlášť dokud jsme tělesní a tělo se nepodřizuje Božímu zákonu? Na to Pavel odpovídá v 8. kapitole: máme žít ne podle těla, ale podle Božího Ducha, který Ježíše vzkřísil z mrtvých (8,13). Tak se stáváme Božími dětmi (schopnými volat „ Abba, Otče“ jako Ježíš), Božími dědici a Kristovými spoludědici, nositeli zaslíbení, že když s ním nyní trpíme, budeme s ním i oslaveni (8,14-17). Pouze Israelský lid byl v minulosti Božím prvorozeným nebo Božími syny (dětmi) (Ex 4,22; Iz 1,2). Nyní se však vztah k Bohu prohloubil skrze Ducha Ježíše, který je jediným Božím Synem. Pavel o „ nás“ všech (křesťanech) tvrdí, že jsme byli „ přijati za syny“ (hyiothesia), což Jan vyhrazuje jen Ježíši samému. Ve starozákonní zprávě o stvoření byla země kvůli Adamovu hříchu prokleta (Gn 3,17-19; 5,29). Starozákonní apokalyptika proto sní o novém nebi a nové zemi (Iz 65,17; 66,22). Je tedy logické, že kontrast mezi Adamem a Kristem (Řím 8,18-23) nutně vede k nápravě celého hmotného tvorstva Kristem (včetně lidského těla), jež bude uvolněno z pout pomíjivosti do svobody. To vše ještě nevidíme, ale doufáme a s vytrvalostí na to čekáme. A v naší slabosti se za nás přimlouvá Duch nevyslovitelnými vzdechy (8,24-27). Nic z budoucnosti není ponecháno náhodě: ospravedlnění i oslavení tvoří součást Božího plánu spásy, od začátku ustanoveného (8,28-30). Bůh, který „ vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky,“ je na naší straně. Z toho pramení úžasná důvěra. Zakončení této části (8,31-39) je jedním z nejvýmluvnějších textů křesťanské duchovní literatury.

Naučný oddíl: III. část (9,1– 11,36): Jak se ospravedlnění skrze Krista shoduje s Božími zaslíbeními Israeli?

Jestliže Boží plán spásy od začátku směřoval ke Kristu, proč Israelité (Židé), kteří přijali skrze Zákon a Proroky zaslíbení, Krista odmítli? Někteří exegeté tyto kapitoly nedokáží logicky spojit se zbytkem listu a považují je za cizí těleso. Zdá se zvláštní, že apoštol, který tolik let věnoval hlásání evangelia pohanům, touží být oddělen od Krista a zavržen kvůli svým soukmenovcům Židům. Aby dokázal lživost těch, kdo ho pomlouvají, že očerňuje židovství, s hrdostí jmenuje vzácné přednosti Israelitů (9,4-5).

Boží slovo se neruší. Pavel cituje Písmo, aby dokázal, že všichni Abrahámovi potomci nejsou jeho děti: Bůh si vyvolil Isáka, ne Ismaela, Jakuba, ne Ezaua (9,6-13). Bůh v tom není nespravedlivý, neboť jedná jako hrnčíř, který se rozhoduje, že ze stejné hlíny vyrobí nádobu vzácnou jakož i nádobu pro běžné použití (9,14-23). Boha nikdo za tuto volbu nemůže volat k odpovědnosti. Dalším výčtem testimonií (9,24-29) Pavel dokazuje, že Bůh nevěru Israele i povolání pohanů předvídal. Israel zklamal, protože usiloval o spravedlnost na základě skutků, a ne z víry. Přes svoji horlivost upadl do omylu: nepoznal, že Bůh zjevil spravedlnost těm, kdo věří v Krista, a že Kristus je ve skutečnosti konec/cíl Zákona (9,30– 10,4). Dále Pavel ukazuje marnost snahy o ospravedlnění před Bohem na základě skutků, zatímco „ jestliže ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkříšil z mrtvých, budeš spasen“ (10,9). V tom už není rozdíl mezi Židem a pohanem (Řekem) (10,12). V tom se naplňuje Joel 3,5 (2,32): „ Vždyť každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen.“

Israelité podle Pavla mají malou šanci na omluvu (10,14-21): Již proroci hlásali evangelium, ale Israel neuvěřil. Nemohou se ani vymlouvat, že tomu nerozuměli, neboť byli neposlušným a vzdorným národem, zatímco pošetilí pohané odpověděli. „ Zavrhl snad Bůh svůj lid?“ (11,1). Ne. Pavel mluví jako Israelita, Abrahámův potomek z kmene Benjaminova, který byl vyvolen milostí. Uvádí příklady z israelských dějin, kdy většina zklamala, ale Bůh uchoval zbytek (11,2-10). Pavel předvídá, že všechno dobře skončí (11,11-32). Částečné zatvrzení srdce Israele Bůh předvídal, aby umožnil spásu pohanů. Israel bude žárlit a tak se zachrání. Křesťané z pohanství se nesmějí vychloubat, protože jsou jenom planou olivovou ratolestí naroubovanou na ušlechtilý kmen na místo některých větví, jež byly ulomeny. Opětné naroubování přirozených větví (Israel) bude snazší. Je pozoruhodné, že apoštol pohanů nepokládá obrácení pohanů za cíl, nýbrž za krok k obrácení Israele. Pohané byli neposlušní dříve, Israel nyní; Bůh tak prokáže svoje milosrdenství všem. Pavel končí hymnem na hloubku bohatství a moudrosti Boží (11,33-36).

Parenetický oddíl: I. část (12,1– 13,14): Autoritativní rady pro křesťanský život

Jak mají křesťané odpovídat svým životem na Boží milosrdenství? Pavel dává římským křesťanům rady pro praktický život, opřen o svoji apoštolskou autoritu, jíž má zavazovat poslušností k víře (1,5). Od 12,3 vypočítává myšlenky, které zazněly před nedávnou dobou (snad méně než 1 rok) v 1 Kor: jedno tělo, mnoho údů, rozličné dary, z nichž výslovně uvádí prorokování a vyučování; dary povzbuzování a rozdávání (12,8) v 1 Kor 12,8-10.28 chybějí. Také není jasné, zda charisma „ řídit“ (kybernéseis; 1 Kor 12,28) je totožné s darem „ stát v čele“ (proistamenoi; Řím 12,8). Ve stylu starozákonního učitele moudrosti Pavel vybízí k souladu, pohotovosti k dobru a odpouštění (12,9-21); křesťané se totiž nesmějí přizpůsobovat tomuto věku (světu) (12,2), nýbrž mají žít obnoveni v novém věku (aiónu), který zahájil Kristus.

Zásady o podřízení se vládnoucí moci (13,1-7) mají zvláštní sílu v listu určeném do hlavního města impéria (srov. stejný tón 1 Petr 2,13-15 - psáno z Říma). Klaudius, který nařídil odchod židů z Říma, zemřel a nový císař Nero se zatím neprojevoval vůči křesťanům nepřátelsky. Proto Pavel považuje (římského) vládce za Božího služebníka. Jak dosvědčují výzvy k řádnému placení daní a respektování světské autority, křesťané mají být vzornými občany. Co Pavla vedlo k takovému pojetí křesťanského života? Názory se různí: jeho dobrá zkušenost s římskými představiteli (např. Gallio v Korintě; srov. Sk 18,12-17); obrana proti těm, kteří jej nařkli, že jeho teologie o svobodě ohrožuje civilní řád; pastorační prozíravost, aby římští vládci nezakročili proti křesťanům jednou stejně radikálně jako již dvakrát proti židům (r. 19 a 49 po Kr.). Kniha Zjevení sv. Jana (konec 1. stol.) odráží zcela jiný postoj vůči římským císařům, kteří začali křesťany pronásledovat a sužovat. Neodpovídá duchu NZ zevšeobecňovat tyto Pavlovy rady na všechny vlády všech dob.

Souhrn všech přikázání v přikázání lásky (13,8-10) je blízký Ježíšově tradici v Mt 22,38-40. A Řím 13,11-14 uzavírá první parenetickou část naléhavou výzvou, že je třeba brát vážně tuto eschatologickou dobu, kairos započatý Kristem (ve v. 12 je slovník typický pro křestní hymnus, který byl asi římským křesťanům znám). Naléhavost doby vyžaduje obrnit se proti touhám těla: „ Oblečte se v Pána Ježíše Krista“ (13,14).

parenetický oddíl: II. část (14,1– 15,13): Silní mají milovat slabé

Rozdělení na „ silné“ a „ slabé“ (nevíme, zda pojmenování již užívali římští křesťané nebo zda je zavedl Pavel) nemá původ v příslušnosti křesťanů k jednotlivým skupinám (jako v Korintě), ale v postoji ke křesťanským požadavkům: „ silní“ byli přesvědčeni, že mohou jíst všechno a nemusejí respektovat některé dny (svátky, půst?); „ slabí“ se naopak zdržovali některých pokrmů, jedli vegetariánskou stravu a pokládali některé dny za posvátné. Podle některých biblistů se tu uplatnil vliv helenistických gnostických nebo mysterijních náboženských praktik. Mnohem pravděpodobněji však šlo o čistotu a kultovní požadavky Mojžíšova zákona. „ Silní“ je považovali za nezávazné, „ slabí“ („ slabí ve víře“ 14,1) naopak za zavazující. „ Silní“ mohli být křesťané z pohanství, kteří tvořili v Římě většinu (srov. varování, aby se nevyvyšovali nad židy, že odmítli Krista - 11,17-18). Je však dobře možné, že i křesťané z pohanství mohli zachovávat Mojžíšův zákon (např. v galatské komunitě byli asi všichni původem pohané a po kázání Pavlových protivníků všichni přijali obřízku a závaznost Zákona), zvlášť pokud evangelium do Říma bylo přineseno z Jerusaléma. Potom mezi „ slabé“ mohli patřit pohanokřesťané spolu se židokřesťany , kteří se vrátili do Říma po Claudiově smrti, a „ silní“ byli židokřesťanští přátelé Pavlovi (srov. kap. 16).

Pavel vyzývá tyto dvě skupiny, aby se vzájemně neodsuzovaly a nepodezíraly (14,3-4.10.13). Ať jedí nebo se pokrmů zdržují, mají to činit pro Pána: „ Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu“ (14,6-8). Svoboda od Mojžíšova zákona nesmí rozdělovat komunitu (srov. 1 Kor 8,7-13; 10,23-33). Zvláště „ silní“ si musí dát pozor, aby se svým jedením masa či pitím vína nestali pohoršením svým bratřím a sestrám (14,21). Pavel se ztotožňuje se „ silnými“ , když říká: „ My silní jsme povinni snášet slabosti těch, kdo silní nejsou, a nemít zalíbení sami v sobě“ (15,1). Ani Kristus neměl zalíbení sám v sobě (15,3), ale stal se služebníkem obřízky, aby ukázal Boží věrnost, potvrdil zaslíbení daná patriarchům, aby tak pohané mohli oslavovat Boří milosrdenství (15,8-9a). Tuto část Pavel uzavírá další řadou testimonií (15,9b-12) - z Proroků, Tóry i Spisů, jež dokazují Boží záměry s pohany.

První závěr (15,14-33): Pavlovy plány do budoucna

List končí dvěma závěrečnými částmi. V první se apoštol zabývá svým vztahem k Římanům. Ví, že jsou dobří, ale přesto jim napsal, neboť dostal od Boha milost být apoštolem pohanů. Jako je židovský kněz vyčleněn pro službu Bohu v chrámě, tak Pavel považuje kázání evangelia za liturgickou službu, skrze niž se pohané stávají Bohu přijatelnou a milou obětí (15,16). Pavel dosud hlásal evangelium od Jerusaléma až po Ilýrii. Nyní míří na západ; hodlá se zastavit v Římě, kde již několik roků čekají na jeho návštěvu, a poté jít do oblastí, které ještě o Kristu neslyšely, třeba do Španělska (15,14-24). Nejdřív však musí doručit do Jerusaléma sbírku z Makedonie a Acháje. Tato cesta mu působí starosti. Unikne nepřátelským židům v Judsku (kteří ho asi považovali za zrádce) a přijmou jerusalémští křesťané sbírku (Pavel byl zřejmě v Jerusalémě pomlouván, že brojí proti „ sloupům“ jerusalémské církve, srov. Gal 2,6.9)? Pavel prosí Římany o modlitbu za tuto cestu (15,25-33) a snad i doufá, že římští křesťané využijí svých přátelských vztahů s Jerusalémem a za Pavla se přimluví(?).

Pavel také potřebuje doporučení v Římě. Nejdřív pro Foibé, jáhenku církevní obce v Kenchrejích, která cestuje do Říma (a zřejmě doručuje tento list). Ona může připravit Pavlovi vstřícné přijetí, stejně jako další římští křesťané, kteří již Pavla znají, z nichž 26 apoštol jmenovitě pozdravuje v 16,3-16. Římská komunita se asi skládala z většího počtu menších domácích církví (srov. „ domácí církev“ 16,5; „ dům“ 16,10.11; samostatné skupiny v 16,14.15); tato podoba římské církve je dosvědčena ještě během 2. stol. Zvláštní pozornost dnes biblisté věnují Andronikovi a Junii (pravděpodobnější než muž. forma Junias), „ váženým mezi apoštoly“ (16,7). Junia (Junias) je pravděpodobně ženské jméno, asi Andronikova manželka. Pavel tak nazval ženu „ apoštolem“ . Slovo „ apoštol“ má řadu významů; u Pavla je to ten, kdo viděl vzkříšeného Ježíše a stal se hlasatelem evangelia. Protože Pána vidělo najednou víc než 500 osob (1 Kor 15,6), bylo by zvláštní, kdyby mezi „ apoštoly“ v tomto smyslu nebyly žádné ženy. Tento verš je problematický pro ty, kteří proti novozákonnímu svědectví limitují titul „ apoštol“ na sbor Dvanácti. (Je anachronismus považovat každého z apoštolů v tomto širším smyslu za ordinovaného kněze; proto tento verš není biblickým argumentem pro udílení svátostného kněžství ženám.)

Pavel uzavírá list (16,21-23) pozdravy ostatních křesťanů z Korintu. Písař Tertius se sám představuje (ojedinělý případ v Pavlových listech), pravděpodobně spolupracoval na sestavení listu. Někteří kopisté přesunuli požehnání z 16,20b za 16,23, a tak vytvořili nadbytečný 24. verš. Doxologie (16,25-27) v mnoha rukopisech chybí; je dost pravděpodobné, že ji k textu připojil někdo z kopistů či editorů textu pro liturgické předčítání.

P⁴⁶ (asi r. 200) dokládá text Řím sestávající z 15 kapitol (některé texty latinského překladu z 6. stol. dosvědčují také podobu Řím sestávající ze 14 kapitol, kterou již znal Tertulian a Origenes, tj. kolem r. 200). Od 19. stol. se začala, zvláště v německé oblasti, prosazovat hypotéza, že 16.kapitola byla původně samostatným doporučujícím listem, kterým Pavel doporučuje efeské církevní obci jáhenku Foibé (Řím 16,1-3). Tato hypotéza je však těžko prokazatelná. Textové svědectví pro 16. kapitolu jako součást Řím je velmi závažné. Ani větší počet osob, které Pavel v 16. kapitole pozdravuje, není těžkostí. Apoštol, který neměl ve zvyku zdravit mnoho osob v listech obcím, kde osobně strávil delší dobu (např. Korint), potřebuje nyní doporučení přátel v komunitě, kterou ještě nikdy nenavštívil. Mnoho jmen z 16. kapitoly mluví pro římské prostředí: 18 jmen je řeckých, 6 latinských, několik hebrejských. Některá jména prozrazují osoby vyššího postavení, mnohá jsou jména běžná pro otroky, propuštěnce, řemeslníky a obyčejné lidi. Muratoriův zlomek (konec 2. stol.) považuje Řím za list určený celé církvi. Tento pohled zřejmě mohl vést k druhotnému oddělování 16. (15.) kapitoly, aby list mohl být snáze čten na různých místech a v různých dobách.