7.1. Název
Pentateuch - řecké označení
ze LXX znamená pět pouzder, sg. charakterizuje pět knih jako jednu, vyjadřuje
spíše vnější vzhled
Tóra (v různých variantách)
- hebrejský název, který znamená zákon, nauka, směrnice, tedy vyjadřuje
spíše obsah (v NZ nomos)
Názvy jednotlivých
knih - v hebrejštině podle počátečních slov, v řečtině resp. latině podle
obsahu
7.2. Obsah
7.2.1. Dva hlavní typy textů v Pentateuchu
Obsah je velmi různorodý, ale převládají dva hlavní
typy textů: narativní a legislativní
Zjednodušeně lze označit jednotlivé knihy buď jako
převážně narativní (Gn), napůl narativní, napůl legislativní (Ex, Nm) nebo
jako převážně legislativní (Lv, Dt)
Legislativní partie jsou včleněny do širšího rámce
vyprávění, který sahá od stvoření až po pád judského království - Pentateuch
tvoří samostatný celek, ale zároveň je spojen s širší historií národa
7.2.2. Tři hlavní fáze struktury Pentateuchu
Pentateuch představuje rovněž drama o třech dějstvích:
období přípravy (Gn), období Mojžíšovo (Ex - Nm), nová příprava na život
v zaslíbené zemi (Dt)
Pentateuch lze též znázornit jako strom - kmenem
je základní událost izraelského exodu: vysvobození z Egypta, cesta pouští
se smlouvou na Sinaji a vstup do zaslíbené země; kořeny tohoto kmene jsou
přísliby dané patriarchům a terénem, v němž spočívají, je celé lidstvo
(biblické pradějiny)
a) Gn 1-11: obecný
pohled na lidstvo stvořené k Božímu obrazu, ale zraněné vlastním hříchem
b) Gn 12-50: přísliby
dané předkům Izraele se týkají potomstva a vlastnictví země
c) Ex, Lv, Nm, Dt: zkušenost exodu se stává symbolickým
paradigmatem cesty Izraele i lidstva vůbec
a modelem teologického vyjadřování
Koncentrická struktura
Ex-Dt ukazuje exodus jako cestu z výchozího bodu k cíli (který nicméně
zůstává stále příslibem), jako cestu vedoucí pouští, kde je třeba se orientovat
podle Božích směrnic (smlouva a zákon)
Klíčem k pochopení
dějin Izraele je Ex 32-34: schéma neustálého střídání lidské nevěrnosti,
trestu, prosby o záchranu a obnovy narušeného vztahu díky Boží věrnosti
7.3. Literární formace
7.3.1. Nesourodosti v textu a hypotézy k jejich vysvětlení
a) Přerušená nit vyprávění (např. Gn 4,25b
x Gn 5,1; Ex 18,5 x 19,2b; Ex 19,25 x 20,1)
b) Opakování a dublety (např. Gn 1,1-2,4a x 2,4b-25;
Gn 6,5-8,22; Gn 12,10-20 x 20,1-18; Gn 16,4-16 x 21,9-21; Ex 20,2-17 x
Dt 5,6-21)
c) Změny stylu - kromě Dt (kazatelská rozvláčnost,
ale i naléhavost) trojí styl: barvitý, vroucí s antropomorfizující tendencí
a psychologickou kresbou (např. Gn 2,4b-3,24), střízlivější, eticky i teologicky
vytříbenější (např. Gn 22,1-14), suchý, poměrně stereotypní, ale teologicky
přesný (např. Gn 1,1-2,4a)
d) Rozdíly ve výrazivu
(např. variabilita vlastních jmen - osob i míst, zvláště nápadná ve jménech,
kterými je nazýván Bůh: Jahve, Elóhím, případně jejich kombinace)
To vše hovoří pro názor,
že Pentateuch je dílem více autorů, kteří žili v různých dobách a pracovali
s různými zřeteli
Otázka formace Pentateuchu
se ve starověku nekladla - za autora celého díla považován Mojžíš, ke zpochybnění
dochází až v 17. stol. (B. Spinoza, R. Simon) a osvícenství se pak problémem
zabývá systematicky - tři základní hypotézy
a) Hypotéza doplňků
resp. základního spisu - základem
je jeden obsáhlý spis, dále rozšiřovaný jinými dochovanými texty či aktualizujícími
glosami
b) Hypotéza fragmentů
resp. narativních cyklů - samostatné narativní bloky soustředěné kolem
dílčích témat se rozrůstaly a byly pak sloučeny v jeden souvislý celek
c) Hypotéza pramenů
resp. dokumentů - několik obsáhlých pramenů, vzniklých v různých dobách,
na různých místech, s různými vyjadřovacími prostředky i záměry, bylo několika
redakcemi spojeno ve výsledný celek
7.3.2. Stručné dějiny bádání o formaci Pentateuchu
V pol. 18. stol. J. Astruc zjišťuje v Gn dva
hlavní prameny; do konce 18. stol. identifikovány v Pentateuchu celkem
čtyři
Začátkem 19. stol. W. M. L. de Wette stanoví opěrný
bod pro dataci pramenů - centralizace kultu, zřejmá z Dt 12, souvisí s
2 Král 22, tj. s r. 622
Koncem 19. stol. J. Wellhausen dopracovává teorii
pramenů - určuje jejich chronologii a upřesňuje dobu vzniku: J (9. stol.),
E (8. stol.), D (7. stol.), P (6. stol.)
Přes nesporný přínos
má Wellhausenova teorie dvojí nedostatek - z pochopitelných důvodů nemohla
brát v potaz výsledky archeologických výzkumů, byla postavena na mylných
filozofických předpokladech (Hegelova představa přirozené náboženské evoluce)
Začátkem 20. stol.
H. Gunkel (Formgeschichte) upozorňuje na význam předliterárního stadia
ústní tradice, kdy se předávaly různé, víceméně pevné formy, vyrůstající
z různých životních situací (Sitz im Leben) a svérázně teologicky orientované
Kolem r. 1930 G. von
Rad považuje za historicky mezní bod a zároveň jednotící princip pro jahvistické
uspořádání dílčích tradic tzv. krédo Izraele: Dt 26,5-9
M. Noth (představitel
Traditionsgeschichte) určuje pět hlavních proudů tradic, postupně doplňovaných
a propojených v jeden celek; domnívá se, že Dt bylo připojeno ke čtyřem
knihám až dodatečně - původně tvořilo součást deuteronomistického dějepisného
díla
Dnešní stav bádání
- značně diferencovaný - výrazné místo v něm zaujímají synchronní exegetické
postupy (Childs)
Reakce církevního magistéria
- zpočátku jednoznačně negativní (dekrety Papežské biblické komise z r.
1906 hájí výlučné Mojžíšovo autorství); později otevřenější postoj (Divino
afflante Spiritu z r. 1943 doporučuje studium literárních druhů, dopis
PBK kard. Suhardovi z r. 1948 uznává existenci pramenů v Pentateuchu, růst
mojžíšské legislativy)
7.3.3. Pokus o rekonstrukci formace Pentateuchu
Tři stadia - historická
zkušenost, ústní tradice, literární tvorba - chronologicky na sebe navazují,
ale probíhají i paralelně
Základní dějinná zkušenost
- exodus - tradovaná při bohoslužbě, je postupně rozvíjena a obohacována
o příběhy, které vyjití z Egypta předcházely a které po něm následovaly
Vyprávění o praotcích
- původně rodové ságy, zaměřující se na existenční otázky polonomádů, se
slučují se ságami vzniklými kolem kultovních míst; při přechodu na usedlý
způsob života se postavy patriarchů proměňují v prototypy izraelských kmenů
Tradice o Sinaji -
prožitek smlouvy s Hospodinem se připomíná liturgickým slavením a je propojován
s právními tradicemi - apodiktickými (původně lidová moudrost) i kazuistickými
(rozsuzování sporných případů u městských bran)
Absorpcí a transformací
mýtických prvků do monoteistické perspektivy se utváří vlastní teologický
obraz počátků světa a lidstva, zachycený později v tzv. biblických pradějinách
Jednotlivé cykly tradic
se vzájemnou komunikací příslušných skupin tradentů slévají ve společné
dědictví, z něhož čerpají spisovatelé a redaktoři
Jahvistická tradice
- vzniká patrně na
šalomounově dvoře
(950 př. Kr.) a je nesena dvojí tendencí: náboženskou (oslava Hospodina
jako zachránce národa) a politickou (zdůraznění významu Davidovy dynastie);
Jahvistův optimismus pramení z víry v Boa, který skrze Abraháma a Izraele
uvádí do pohybu proces spásy celého
lidstva, jež v Adamovi zvolilo vlastní zkázu
Elohistická tradice - písemně zachycena asi ve 2. pol. 9. nebo 1. pol.
8. stol. v severním království; vychází z působení proroků, v jejich duchu
tvrdě kritizuje odpadlictví severních králů a důrazně vyzývá lid ke konverzi;
Elohista vyzvedá dar potomstva a země daný Izraeli, s nímž ostře kontrastuje
izraelská modloslužba
Po pádu Samaří E zřejmě
levity přenesen na jih, kde za Ezechiáše nebo Joziáše dochází ke sloučení
J a E v celek, v němž výrazně převládá J - navzdory zániku severního království
spis povzbuzuje k naději
Snad zároveň s E se
formuje na severu tzv. deuteronomický kodex (Dt 12-26), později též přenesený
na jih a za Joziáše vzatý jako základ pro první redakci Deuteronomia, po
níž následuje v době exilní resp. poexilní redakce konečná; Deuteronomium
dává osudy Izraele i Judska do přímé závislosti na jejich věrnosti či nevěrnosti
smlouvě; aktualizaci smlouvy vidí v kultu spjatém s jedinou svatyní, ale
zdůrazňuje přitom i důležitost niterného
postoje (přikázání lásky).
Kněžská tradice je
dílem kněžských kruhů v době exilu (Pg) a po návratu byla doplněna (Ps)
- libuje si v genealogiích a rituálních předpisech, dějiny národa přehodnocuje
vzhledem k nové situaci a zároveň připravuje koncepci hierokratické společnosti
po exilu; ve dvou liniích - kosmické a historické - rozvíjí témata růstu,
požehnání a konkrétního znamení smlouvy
Asi po r. 400 dochází
z iniciativy znalců zákona ke slití všech předchozích tradic v konečné
redakci (Rd) Pentateuchu, která nese výraznou pečeť poslední z nich - P
Ze současných výhrad
proti klasické podobě hypotézy pramenů stojí za zmínku názor, že J a E
v době královské nepředstavovaly souvislé, teologicky propracované celky
(o samotné existenci E se dnes vážně pochybuje); rovněž doba vzniku P je
předmětem diskuse
Mojžíšova role vzhledem
k Pentateuchu - podle R. de Vaux se v narativních i legislativních partiích
zračí historická situace počátků Izraele - různé tradice tu svou podstatnou
příbuzností prozrazují společný původ a ve všech je Mojžíš dominantní postavou;
jeho historické a náboženské poslání je se základem existence Izraele jako
národa neodmyslitelně spjato
7.4. Historické pozadí Pentateuchu
7.4.1. Vyprávění o praotcích
Není v přesném slova smyslu ověřitelné mimobiblickými
prameny - jde spíše o aktualizující interpretaci dějin, ovšem s věrohodným
dějinným pozadím, které odpovídá migracím Amorejců resp. Aramejců (1.-2.
pol. 2. tis. př. Kr.)
Ze sociálního hlediska jde o polokočovníky komunikující
s usedlým obyvatelstvem a žijící v patriarchálně strukturovaných klanech
Bůh praotců je na rozdíl od božstev kananejských
svatyň spjatý s osobou dotyčného patriarchy důvěrným vztahem a konkrétními
přísliby do budoucna - kontaktem s Kananejci však dochází k propojení s
lokálním kultem
Novela o Josefovi -
přesněji rovněž nedatovatelná, tvoří most mezi praotci a exodem
7.4.2. Exodus a putování pouští
Odchod Hebreů do Egypta
mohl mít různé důvody a mohl se odehrát v několika vlnách (v souvislosti
s invazí Hyksů v 18. stol. resp. v době, kdy se hovoří o Habiru, tj. ve
14. stol.)
Podobně i exodus: kolem
r. 1550 "exodus vyhnanců" - při vyhnání Hyksů z Egypta postupují snad zárodky
jižních kmenů po Via maris; kolem r. 1250 "exodus utečenců" - mojžíšská
skupina středopalestinských kmenů směřuje do Kanánu přes Sinaj a Zajordání
Prožitek této skupiny
má zcela zásadní význam pro všechny, kdo se k ní v Kanánu připojí a na
sjednocujícím principu korporativní solidarity resp. generalizace vytvoří
izraelský národ - Jahvem vysvobozený z egyptského otroctví
Putování pouští, které
lze těžko geograficky lokalizovat, dostává pro budoucí Izrael podobu symbolu
- představuje cennou zkušenost těch, kdo jsou odkázáni výhradně na Boha
7.5. Teologické poselství Pentateuchu
7.5.1. Hlavní body teologické zvěsti
Svět, který Bůh stvořil, je dobrý; Bůh požehnal lidskému
životu; lidstvo je náchylné ke hříchu; Bůh vysvobozuje z každého zla; Bůh
plní své sliby
Smlouva je poutem mezi Bohem a Izraelem; zákon je
výrazem svazku Izraele s Bohem; podstatou kultu je
chvála a díkuvzdání; náboženský život je životem ve společenství; Bůh řídí
celé dějiny
7.5.2. Aktuální podněty pro duchovní život
Všechno naše jednání
má vyrůstat z víry; naše modlitba má být v souladu s naším každodenním
životem; je třeba respektovat a napodobovat Boží svatost; konkrétní podobou
svatosti má být soucit s druhými
Život je cesta, vyžadující
důvěru v Boha; jsme "lid země"; víra je zkušenost, která se žije v prostředí
rodiny; modlitba má vyplňovat náš život
7.6. Genesis
7.6.1. Titul a význam knihy
Hebrejský název Berešît,
tj. “Na počátku”, i řecký titul Genesis, tj. “Zrod”, poukazují na prvopočátky
světa, lidstva a Izraele, kterých se kniha týká
Originalita spočívá
mj. v rozlišení díla stvoření od Stvořitele, v identifikaci svobodné vůle
člověka jako místa původu zla, v rozpoznání aktivní spásné Boží přítomnosti
v dějinách
Genesis ukazuje kořeny,
z nichž vyrůstá víra židů, křesťanů i muslimů
7.6.2. Narativní obsah
1. Biblické pradějiny
(1,1-11,32)
2. Příběhy praotců
(12,1-50,26): Abrahám (12,1-25,18), Izák a Jákob (25,19-37,1), Josef
(37,2-50,26)
7.6.3. Prameny
Genesis představuje
kompozici J,E a P - v biblických pradějinách J a P, v příbězích patriarchů
J a E (výjimečně P)
Chronologickými údaji
a rodokmeny vtiskla kněžská tradice knize vlastní osobitou koncepci
7.6.4. Struktura
Vysledovatelná na základě deseti tóledót (sr. uvozující formule), které dělí knihu do deseti oddílů: 2,4a - uzavírá stvoření; 5,1-28 - Adamovo potomstvo až po Noema; 6,9-10 - Noemovo potomstvo v období potopy; 10,1-32 - potomstvo Noema a jeho synů; 11,10-26 - Sémovo potomstvo až po Teracha; 11,27 - potomstvo Terachovo; 25,12-16 - potomstvo Izmaela; 25,19-26 - potomstvo Izáka; 36,1-43 - potomstvo Ezaua-Edóma; 37,2 - potomstvo Jákoba
7.6.5. Záměr a teologická perspektiva
Kněžský redaktor spojuje
univerzální dějiny s dějinami Abrahámova rodu (obojí po pěti rodokmenech)
- obojí chápe jako dvě dějství jednoho dramatu
Eliminační metodou
soustřeďuje pozornost na zužující se linii Bohem vyvolených (Adam-Sét-Noe-Sém-Abrahám-Izák-Jákob),
kdežto ostatní ponechává stranou (Kain, Chám, Jafet, Izmael, Ezau)
Zdůrazňuje uskutečnění
stvořitelského Božího záměru - lidstvo naplní zemi a podmaní si ji; v požehnání,
které provází vyvolený zbytek, se zároveň prosazuje záměr spasitelný -
jeho konkretizaci představuje země, kde patriarchové získávají alespoň
místo svého spočinutí
7.6.6. Vliv knihy Genesis
V patristické době se vyzvedá předobrazný charakter osob a událostí vzhledem k NZ (Adam - Kristus; Noemova archa - církev); dnešní křesťanství hledá v textech Gn odpovědi na palčivé otázky týkající se kořenů zla i podněty k odvaze víry, jejímž vzorem zůstává Abrahám
7.6.7. Exegeze Gn 22,1-19
Různé pokusy o interpretaci:
upozornění na nutnost rozlišovat, co od člověka opravdu žádá Bůh; polemika
s krutými pohanskými zvyky Kananejců příp. znázornění přechodu od lidských
obětí k obětem zvířat; etiologické vyprávění - původ jména dotyčné svatyně
vv. 1-2: jde tu o radikální
zkoušku Abrahámovy víry - protipólem Gn 12,1 je výzva: "Odejdi!"; naplněný
příslib syna (četného potomstva) má nyní být zmařen - Boží protimluv; gradace:
"svého syna" (desetkrát v celé kapitole), "jediného" (tedy nikoli Izmaela),
"Izáka" (jméno, které značí smích, zde spojeno s opakem: obětí), zdůrazňuje
naléhavost, ale také paradoxnost Božího
příkazu - Abrahám má překročit své dosavadní zkušenosti s Bohem a otevřít
se Bohu zcela nepochopitelnému
vv. 3-5: Abrahám mlčky
připravuje vše na cestu (dříví naposled), sám sedlá osla; třetího dne (symbolický
údaj) říká služebníkům: "já s chlapcem půjdeme... a pak se vrátíme" - snad
ohled na Izáka, snad nepatrný záchvěv naděje
vv. 6-8: Izák nese
dříví (spojitost oběti s tím, co má být spoluobětováno), Abrahám oheň a
nůž (nástroje k obětnímu úkonu) - možná se zde zračí otcova šetrnost vůči
synovi stejně jako v odpovědi na Izákovu otázku (mezi Abrahámovým "viděním"
hory, tj. smrti, a berana, tj. života, stojí vyznání víry ve "vidění" Boží,
tj. prozřetelnost); Abrahámova odpověď je výrazem úzkosti ze smrti i naděje
na život (dvojznačnost termínu benî)
vv. 9-13: čas jako
by se tu skoro zastavil (detailní líčení bezprostřední přípravy k oběti),
ale pak opět dostává spád; Abrahámova bázeň před Bohem je postojem nezlomné
důvěry, která projde temnotou smrti k životu
vv. 14-19: příslib
požehnání z Gn 12 (jehož zárukou je Izák) se nejen znovu stvrzuje, ale
podstatně rozšiřuje - to, co se zdálo být odsouzeno k zániku, je naopak
cestou k netušenému růstu; "Abrahám se vrátil..." - sg. naznačuje, že oběť,
neuskutečněná fyzicky, se dokonala v jeho srdci ochotou Izáka
bezvýhradně odevzdat
7.7. Exodus
7.7.1. Centrální postavení a význam Exodu
a) v historickém rámci
Pentateuchu - události, které jsou obsahem Ex, tvoří dějovou osu celého
Pentateuchu, na niž se napojují děje předchozí i následující
b) v teologickém rámci
SZ - jde o počáteční a ustavující moment Izraele jako svobodného lidu smlouvy,
základ víry v Boha jako osvoboditele a smluvního partnera, prototyp spásy
i důvěrného vztahu mezi Bohem a lidmi
7.7.2. Titul a narativní obsah
Hebrejský titul Šemôt, “Jména”
(podle Ex 1,1), řecký Exodos, “Vyjití” (podle hlavní události, o níž kniha
vypráví)
Návaznost na závěr
Gn, ale s odstupem 400-500 let - Hebreové už tvoří početný lid, politická
situace v Egyptě je pro ně nepříznivá; dva hlavní dějové póly - východ
z Egypta a smlouva na Sinaji, mezičlánek tvoří putování pouští
1. Vysvobození z Egypta (1,1-15,21)
2. Cesta pouští (15,22-18,27)
3. Smlouva na Sinaji (19-40)
7.7.3. Prameny
Ex představuje kompozici textového materiálu J, E a P
7.7.4. Nový redakční rámec Exodu
Výsledný rámec vtiskla
knize redakční práce kněžských kruhů v exilní a poexilní době - můžeme
v něm rozeznat dvojí linii:
a) genealogickou -
hned v Ex 1 se poukazuje na rozmnožení Izraelitů v Egyptě; z Jákobova rodu
(70 osob) se stává početný národ a v něm se vyzvedá (Ex 6) zejména kmen
Levi - snaha zdůraznit kontinuitu Áronových potomků v čelných reprezentantech
kněžských rodin vykonávajících službu v chrámě
b) teologickou - formule,
jíž Bůh zjevuje Mojžíšovi své vlastní jméno: "Já jsem Jahve" (Ex 6,2-8),
navazuje na Boží přízeň vůči praotcům a zároveň předznamenává postupné
zjevování Boží slávy na Izraeli (jako vysvobozeném) a Egyptu (jako poraženém)
Hospodinova sláva má
zazářit na osudu vyvoleného národa (povzbuzení pro zajatce v Babylóně)
- i reptání Izraelitů na poušti je pro Hospodina příležitostí, aby zjevil
svou slávu konkrétní pomocí (Ex 16,7.11)
S touto slávou (samotnou
Hospodinovou přítomností) nelze ztotožňovat oblak, který je pouze jejím
projevem; oblak přesunující se s hory Sinaj nad stan setkávání (Ex 40,34)
naznačuje Boží přebývání uprostřed putujícího Izraele - na rozdíl od starších
tradic zde kněžská redakce zdůraznila směr od Hospodina k Izraeli
7.7.5. Vliv knihy Exodus
1. V životě Izraele
- prožitek exodu a sinajské smlouvy je zkušeností, k níž se Izrael v pozdějších
dějinách stále vrací (sr. spojování Hospodinova jména s tímto zásahem jako
pevným atributem, různé obrazy, jimiž proroci vyjadřují toto jedinečné
období izraelských dějin, živá připomínka liturgickým slavením paschy a
svátků stánků)
2. V životě církve
- nová smlouva představuje naplnění předobrazů z Ex (Mojžíš resp. velikonoční
beránek = Kristus, přechod Rákosovým mořem = křest resp. konečné vítězství,
mana = eucharistie resp. nebeská hostina; pascha = přechod k novému životu)
3. V dnešním křesťanství
- významnou roli hrají zvláště motivy osvobození (z jakéhokoli útlaku),
putování s výhledem na cíl (ve smyslu historickém i eschatologickém), Hospodinovy
slávy (Duch Páně přítomný v srdcích věřících)
7.7.6. Exegeze Ex 14
Nesrovnalosti patrné
při pozorné četbě se soustřeďují do 3 bodů:
1) Dvě verze zázraku
- v. 21 spojuje obojí, jak vysušení moře východním větrem (aktivita samotného
Hospodina), tak i rozpolcení vod (způsobené vztažením Mojžíšovy ruky, byť
na Hospodinův příkaz); 1. verze patří k JE a má ráz přirozený, 2. verze
- z P, představuje událost zázračné povahy
2) Mojžíšovo chování
a pohyb resp. klid Izraelitů -
vv. 13-14 (Mojžíš vybízí Izraelity k důvěře a ke klidu) a v. 15 (Hospodin
vytýká Mojžíšovi úpění a poroučí Izraelitům jít dál); otázka pohybu či
klidu Izraelitů se naskýtá i ve v. 20 a vv. 22-23 (spojena navíc s nejasnou
funkcí oblakového/ohnivého sloupu)
3) Porážka Egypťanů
- vv. 24-25.27b (Hospodin způsobuje nejdříve
zmatek v jejich táboře a když se pak, tušíce nebezpečí, dávají na útěk,
obrací moře proti nim; o pohybu Izraelitů není řeč) a vv. 26.27a.28 (na
Hospodinův příkaz vztahuje Mojžíš ruku nad moře a vody se vracejí na nic
netušící Egypťany, kteří vešli za Izraelity do moře)
Text je kompozicí dvou
vrstev, z nichž každá má své charakteristické výrazy i teologii:
1) Vrstva P - mladší
a úplnější; příznačné prvky - stereotypní formule popisující faraonovo
vojsko (slavnostní ráz a zdůraznění triumfu); zatvrzelost faraonova srdce
(vzhledem k teocentrickému pojetí způsobená Hospodinem); "poznání" (k němuž
docházejí Egypťané teprve v okamžiku soudu čili vlastní smrti) a "oslavení
se" (ze strany Hospodina, který tak poprvé v dějinách mocně zasahuje ve
prospěch svého lidu); střídání výrazů "moře" a "vody" a výrazu "sucho (souš)"
(obměna chaosu potopy, zde ovšem pohlcující pouze 1 brutální národ); úloha
Mojžíše jako náboženského vůdce majícího podíl na moci Boží (poexilní vize)
2) Vrstva JE - starší
a zlomkovitá; příznačné prvky - vysušení moře (jev, který není tak velkolepý);
strach Izraelitů a reptání proti Mojžíšovi (národ postrádající dosud hrdinské
rysy); Mojžíš v roli Hospodinova služebníka (sám nijak výrazně nejedná);
motiv ohnivého a oblačného sloupu (viditelné znamení, typické pro konkrétní
vyjadřování JE)
Výsledná podoba textu
- dvojhlas tvořící plnější zvukový celek než jednoduchá melodická linka
Struktura - 1) vv.
1-14: odehrává se kvečeru, na břehu moře (charakteristické sloveso "pronásledovat";
2) vv. 15-25: odehrává se v noci, v prostoru moře (charakteristické sloveso
"jít"); 3) vv. 26-31: odehrává se na úsvitu, na druhém břehu (charakteristické
sloveso "vrátit se"); každá z těchto tří částí začíná příkazem Hospodina,
pokračuje jeho vyplněním a končí vyznáním (Mojžíše, Egypťanů a Izraelitů)
7.8. Leviticus
7.8.1. Význam knihy
Dříve mizivý zájem o Leviticus jako knihu překonanou dnes stoupá z důvodů historických (hlubší poznání judaismu v náboženském kontextu starověku) i teologických (lepší pochopení křesťanského kultu a jeho symboliky v kontextu života komunity)
7.8.2. Titul a obsah
Hebr. název Wayyiqra,
“A zavolal”, představuje první slovo knihy, řec. název Leuitikon vyjadřuje
obsahové zaměření na činnost kněží z kmene Levi
Strukturální rozčlenění:
1. Předpisy o obětech
(kap. 1-7)
2. Kněžské řády (kap.
8-10)
3. Předpisy o čistém
a nečistém (kap. 11-16)
4. Kodex svatosti (kap. 17-26)
5. Dodatek - směrnice
pro sliby a dary (kap. 27)
7.8.3. Pramen a datace
Veškerý materiál shromážděný
v Lv pochází z P - soustřeďuje se na převážně na obětníky a oběti, v návaznosti
na Ex 25-31; 35-40 (kultovní prostor) a s pokračováním v Nm 1-10 (kultovní
společenství)
Projevuje se zde snaha
poexilního kněžstva spojit kult druhého chrámu s kultem mojžíšské doby
čili zaštítit ho autoritou slavné počáteční epochy izraelského zákonodárství;
kultovní předpisy Lv představují většinou relativně pozdní stadium a jako
takové předpokládají dosti dlouhý vývoj, třebaže některé z nich mohou svými
počátky sahat do doby mnohem starší
7.8.4. Literární druh a originalita Leviticu
Zákonodárství obsažené
v Lv má místy etický charakter (např. kap. 19-20), ale vcelku převažuje
charakter liturgický - syntéza kultovních tradic z minulosti Izraele, včetně
různých převzatých prvků, ovšem proniknutá duchem zcela autentické víry
v Hospodina
Odhlédneme-li od reálného
nebezpečí formalismu (sr. ostrou kritiku proroků), je tento biblický zákoník
nesporně prodchnut ryzím a hlubokým smyslem pro svatost, tzn. z negativního
hlediska eliminaci hříchu (opaku svatosti) a z pozitivního maximální připodobnění
se Bohu, který je Svatý
K tomuto ideálu má
směřovat celý život Izraelity od těch nejpřirozenějších fyzických úkonů
až po slavení liturgie, od každodenních vztahů k bližnímu až po důležité
rozhodování o osudech celého společenství
7.8.5. Vliv knihy Leviticus
Ve SZ lze najít ohlasy
v 1 a 2 Kron, Žalmech a 1 a 2 Mak, v judaismu těží z Lv mišna, kdežto v
rané církvi dochází spíše k odklonu od předpisů spjatých s židovstvem,
příp. k jejich symbolické interpretaci (patristická literatura)
O křesťanské liturgii
se v poslední době znovu začíná uvažovat (co do struktury) v návaznosti
na liturgii židovskou, jejíž teologický obsah transformovala - eucharistie
představuje naplnění všech duchovních aspektů starozákonních obětí
7.9. Numeri
7.9.1. Tituly
Hebr. název Bemidbar, “Na poušti”, pochází od 4. slova 1. verše a vystihuje prostředí do něhož je zasazen děj; LXX nazývá knihu podle sčítání lidu (kap. 1-4; 26) a podle uváděného počtu obětí (kap. 7; 15; 28-29) Arithmoi, “Počty” (obdobně Vg)
7.9.2. Obsah
Materiál velmi různorodého
rázu lze z narativního pohledu rozdělit na tři části:
1. Příprava vojenského
tábora na válečné tažení (1,1-10,10)
2. Pochod pouští od
Sinaje do Kadeše, včetně zkoušek víry Izraele i útoků proti Mojžíšově autoritě
(10,11-20,13)
3. Pochod Zajordánskem
ke břehu Jordánu, poslední směrnice a opatření před vstupem do Kanánu (20,14-36,13)
7.9.3. Perspektiva a naukový rámec Numeri
Narativní látka Nm (prameny
J a E) navazuje dějově na události Ex, legislativní látka (pramen P) navazuje
na předpisy Ex a na celý Lv a vzhledem k doplňujícímu charakteru zákonů
(např. o sabatu, očišťování apod.) je vhodně situována do přechodné etapy
Sinaj-Kadeš
Z teologického hlediska
zde Izrael představuje ideální komunitu stmelenou pevnými nábožensko-sociálními
strukturami, spjatou poutem příbuzenství, ale zejména ochotou žít podle
Hospodinových příkazů; jako takový je Izrael připraven na vítězné tažení
do země, kterou mu Hospodin chce dát (viz např. předpisy o dělení kořisti
v kap. 31)
Na této cestě se musí
vypořádat jak s nepřátelstvím (často rafinovaným) okolních národů (Edomité,
Moabité, Amorejci apod.) tak i s obtížemi, které přináší nehostinná poušť
(hlad a žízeň) a které vedou k pokušení vrátit se zpět (viz vzpouru Kórachovců)
Vliv poexilního kněžstva
na výslednou redakci Nm je patrný z perspektivy, která zdůrazňuje teokratické
aspekty - Boží zásahy do života komunity, která je provázena stálou Boží
přítomností, hierarchické uspořádání, v němž politická moc má být podřízena
kněžské
Hospodinova absolutní
věrnost vyžaduje odpovídající věrnost lidu - příležitostné narušování této
věrnosti Hospodin spravedlivě trestá, ale dovede také milosrdně odpouštět;
Mojžíš jako prostředník mezi Bohem a lidem (vykreslený rozdílně v JE a
P) má své lidské slabosti, ale je nesporně člověkem Bohu zcela oddaným
a zároveň naléhavě se přimlouvajícím za lid
7.9.4. Vliv knihy Numeri
Ohlasy Nm nacházíme
v historických reminiscencích žalmů (např. Žl 106) a v pozdních sapienciálních
knihách - Sir (kap. 45-46) a Mdr (kap. 18); NZ obsahuje některé narážky
na události nebo výpovědi z Nm jako na předobrazy (Jan 3,14) nebo proroctví
(2 Petr 2,15n) či zdůrazňuje jejich parenetický charakter (Jud 11) - nejčastěji
poukazuje na Nm Žid
Prvotní izraelská komunita
vylíčená v Nm se dnes opět těší zájmu exegetů i pastoralistů, kteří si
všímají jejích aspektů sociálních i náboženských
7.9.5. Balámovo proroctví
Aramejský věštec Balám
je v Nm sice okrajovou postavou, ale zmiňuje se o něm na řadě míst jak
SZ tak i NZ; je sice hodnocen vesměs záporně jako svůdce k modloslužbě,
ale J a E také ukazují, jak se v jeho ústech navzdory zlým záměrům pohanů
(moábského krále Baláka) mění Boží mocí kletba nad Izraelem v požehnání
Tato 4 požehnání (Nm
23,7-10.18-24; 24,3-9.15-24) mají prorocko-sapienciální ráz, formálně představují
mašal (aforistický mudroslovný výraz, též podobenství) a poslední z nich
hovoří o tajemné postavě s mesiánskými rysy (24,15-17)
Vize se týká vzdálené
budoucnosti a "hvězda z Jákoba" znamená podle kontextu nepochybně osobu
obdařenou královskou důstojností (sr. paralelní výraz "žezlo z Izraele");
v tomto duchu vykládá text jak tradice židovská (sr. např. targum či identifikaci
zmíněné "hvězdy" s vůdcem židovského povstání 132-135 po Kr.) tak i křesťanská
(znamení, které vede mudrce do Betléma, v Mt 2, či symbol naděje, kterou
představuje Ježíš Kristus, ve Zj 22,16)
7.10. Deuteronomium
7.10.1. Význam knihy
a) V původní souvislosti
- tvořilo-li Dt původně prolog dtr historie, představuje vynikající pokus
o rekapitulaci izraelských dějin ve světle Božího prozřetelnostního vedení
a zároveň normu, podle níž se hodnotí historie budoucí
Situace, v níž se zde
Izrael nachází, je situací velice slibnou, plnou naděje, ale skrývá v sobě
i neblahou možnost zmaření těchto nadějí, ztroskotání - vše záleží na volbě
a rozhodnutí Izraele
b) V aktuální souvislosti
- jde o teologickou syntézu podanou rétorickým stylem, ovšem syntézu, která
nejen shrnuje předchozí tradice, ale také je doplňuje a přehodnocuje -
zákony Dt se jeví jako jistá alternativa k zákonům P (sr. např. zdůvodnění
příkazu sobotního klidu v Ex 20,11 a Dt 5,15)
Důležitou okolností,
která určuje tón Dt, je blízkost Mojžíšovy smrti - hlavní aktér izraelského
vysvobození, postava dominující základům právní i náboženské existence
národa, se s tímto národem loučí slovy vroucími i kategorickými zároveň
7.10.2. Tituly
Hebrejský název je převzat z počátečních slov Elle haddevarîm, “Toto jsou slova”; řecký výraz Deuteronomion, “Druhý zákon”, vychází z mylného překladu slov mišne hattôra hazzôt (Dt 17,18) v LXX (místo správného: "kopie tohoto zákona"); přesto má v sobě řecký titul kus pravdy, protože v Dt nejde o pouhé opakování zákona prvního, nýbrž o zákon svébytné povahy
7.10.3. Obsah
I. část: legislativní,
lze ji nazvat Dt ve vlastním slova smyslu - skládá se ze 3 Mojžíšových
řečí (kap. 1-30)
1. řeč: retrospektivní
pohled na putování pouští, výzva k věrnosti Bohu (1,1-4,43)
2. řeč: dlouhá pareneze,
Deuteronomický kodex, závěr (4,44-28,68)
3. řeč: poslední výzvy
k rozhodnutí se pro Hospodina (28,69-30,20)
II. část: spíše narativní
- poslední pokyny, Mojžíšova píseň, požehnání a smrt (kap. 31-34)
7.10.4. Formace
1) Základ představoval
Deuteronomický kodex (kap. 12-26), vzniklý pravděpodobně v severním království
krátce před pádem Samaří
2) K první redakci došlo asi za Ezechiáše v souvislosti
s jeho reformou - připojení parenetických
částí (kap. 5-11; 27-28); Dt v tomto rozsahu mělo zřejmě velký vliv na
reformu Joziášovu (sr. 2 Král 23,4-27)
3) Druhá redakce se
uskutečnila patrně v babylónském zajetí - připojení dalších dodatků (kap.
1-4; 29-34)
7.10.5. Vliv Deuteronomia na ostatní knihy Písma
Dt vykazuje příbuznost
s Jer (zde jistě sehrál roli Jeremiášův podíl na Joziášově reformě) - u
obou se klade důraz na Boží lásku a niternou, osobní zbožnost; exilní doplňky
Dt jsou blízké Deuteroizaiášovi, zejména v perspektivě osvobození a cesty
pouští k zaslíbené zemi
Ve srovnání s Kodexem
smlouvy (Ex 21-23) se Deuteronomický kodex jeví jako humánnější - předpokládá
vyspělejší společnost, vyznačuje se zralejším sociálním cítěním (viz předpisy
týkající se manželství), zákon pro něj není pouhým imperativem, nýbrž projevem
Boží lásky, která člověka motivuje
Podstatný vliv mělo
Dt na Deuteronomistickou historii (Joz, Sd, 1-2 Sam, 1-2 Král), hlavně
na její hodnocení dějin z hlediska věrnosti smlouvě; důraz na přikázání
lásky se objevuje v novozákonních odkazech na Dt (sr. Mk 12,29n a par)
7.10.6. Exegeze Dt 8,7-18
Úryvek náleží do parenetické
části druhé Mojžíšovy řeči - stěžejním tématem je výzva k věrnosti Hospodinu;
po gramatické stránce jde o jediné dlouhé souvětí se dvěma částmi - protasis:
(v. 7-10a), apodosis (v. 10b-18), přičemž apodosis lze dále rozčlenit na
kratší pozitivní úsek (v. 10b), delší negativní úsek (v. 11-17) a kratší
pozitivní (v. 18)
Obsahově možno v úryvku
rozlišit 4 fáze - 1. a 4. se vztahuje k přítomnosti, 2. k budoucnosti,
3. k minulosti, 1. a 2. se odehrávají na rovině materiální, 3. a 4. na
rovině psychologické:
1. fáze (vv. 7-10)
- cyklus země: oslavná báseň na zemi, do níž Hospodin svůj lid uvádí -
7 přívlastků (první a poslední z nich: "dobrá", tzn. souhrn všeho dobra,
jaké země může poskytovat, konkrétně bohatství vláhy, vegetace a užitkových
minerálů)
2. fáze (vv. 11-13.17)
- cyklus produkce a konzumu: materiální blahobyt, jakému se těší už zabydlený
národ ve sféře urbanistické, zemědělské, ve sféře minerálního bohatství
a obchodní, nese v sobě nebezpečí klamného materialismu, samolibého pocitu
nezávislosti na Bohu
3. fáze (vv. 14-16)
- charakteristické sloveso "zapomenout": toto osudné zapomenutí znamená
pustit ze zřetele náročnou, ale prospěšnou zkušenost cesty pouští z egyptského
otroctví - stěžejní fakt, že vlastnictví země není samozřejmostí, nýbrž
darem
4. fáze (vv. 18) -
charakteristické sloveso "pamatovat": pozitivní opak zapomenutí představuje
soustavná připomínka ve formě liturgické památky - perspektiva se tak mění
z postoje omezeného na využitelnou pozemskou realitu v postoj osobní, k
Někomu, kdo zcela přesahuje tento úzký obzor
8. DEUTERONOMISTICKÉ DĚJINY
Joz, Sd, 1 a 2 Sam, 1 a 2 Král v hebrejském kánonu
– přední proroci, jelikož prorok je v židovské tradici ten, kdo mluví a
jedná ve jménu Božím a s jeho mocí (Jozue, Samuel, stejně jako Eliáš či
Elizeus)
V alexandrijském kánonu se tyto knihy řadí mezi
dějepisné – líčí události, které tvoří součást dějin mezi obsazením Kanánu
Izraelem a pádem Jeruzaléma; původně velmi různorodý textový materiál,
zčásti ústně tradovaný, zčásti už zaznamenaný, byl redakčně zpracován (zřejmě
ve 2 fázích – předexilní a exilní) deuteronomistickou školou, která dala
celému dílu podstatně jednotnou teologickou
koncepci – odtud název Deuteronomistické dějepisné dílo
Hlavní teologickou
tezí je závislost blaha resp. neštěstí Izraele na jeho věrnosti resp. nevěrnosti
vůči sinajské smlouvě – z politického hlediska však bylo asi těžko možné
zcela se vyhnout kompromisům; aktuální poselství díla – nutnost citlivě
vnímat znamení doby, velký význam lidské odpovědnosti, neschopnost člověka
vykoupit se sám vlastní silou
8.1. Jozue
8.1.1. Titul a obsah
Název podle protagonisty,
Efraimity Jozua, Mojžíšova nástupce, který vedl Izraele při dobývání zaslíbené
země – událost, o níž kniha vypráví; Jozue sám je podle rabínské tradice
také autorem
1. část (kap. 1-12)
– sleduje postup Izraele: přípravná fáze (kap. 1-2), přechod Jordánu (3,1-5,12),
dobytí Jericha (5,13-7,26) a Aje (8,1-29), oběť a četba zákona na hoře
Ebal (8,30-35), smlouva s Gabaonity (kap. 9), 2 strategicky významné bitvy,
kterými je dobyt jih (kap. 10) a sever (kap. 11), rekapitulace celého postupu
(kap. 12)
2. část (kap. 13-21)
– rozdělení dobytého území mezi jednotlivé kmeny: zajordánské (kap. 13),
předjordánské (kap. 14-19) a určení útočištných měst (kap. 20-21)
Dodatek (kap. 22-24)
– závěr Jozuova poslání: jeho poslední řeč (kap. 23) a shromáždění v Sichemu
(kap. 24)
8.1.2. Vznik, literární a teologická charakteristika
Hypotézy o pokračování
pramenů Pentateuchu v Joz (Hexateuch) jsou velmi nepravděpodobné; nejstarší
jádro – tradice o dobývání Kanánu v kap. 2-9 (původně předávány ústně v
prostředí kmene Benjamín a koncentrovány kolem svatyně v Gilgalu); zhruba
ze stejné doby pocházejí tradice jižních kmenů (kap. 10) a severních kmenů
(kap. 11)
O něco pozdější (ale
rovněž předdavidovský) je soupis území jednotlivých kmenů v kap. 13-19;
uspořádání těchto tradic (včetně citátů z některých písemných pramenů,
např. Knihy Přímého – srov. Joz 10,13) a připojení ostatních kapitol (zejména
kap. 24 o obnově smlouvy v Sichemu) je zřejmě dílem deuteronomistické redakce
Obsazení Kanánu je
v knize líčeno jako jednotné válečné tažení všech kmenů, kterým je dobyto
celé území; dějinný proces, který nebyl zdaleka tak jednoduchý (nešlo výlučně
o vojenskou akci, nýbrž zčásti o pokojnou infiltraci; zprvu se obsazovalo
méně přístupné horské pásmo, pak se teprve dobývala města v nížině; Izrael
neobsadil celé území, část zůstala v rukou Kananejců - viz Joz 12,14; Sd
1,17) je zde výrazně schématizován a teologizován (jde o Hospodinovy boje
– Hospodin stojí při Izraeli a bojuje za něj)
8.1.3. Exegeze Joz 6
Pád Jericha - centrální
událost dobytí Kanánu předznamenaná misí izraelských zvědů (Joz 2); opakování
některých částí ukazuje na spojení několika těžko rozlišitelných tradic;
výsledný text působí dojmem spíše liturgické oslavy pádu města nežli pouhé
historické reminiscence, svou roli zde asi sehrálo i etiologické vysvětlení
existence zřícenin Jericha
vv. 1-5: Boží rozkaz
je pokračováním předchozího zjevení (Joz 4) – Jericho je důkladně opevněné
(kočovníkům muselo připadat jako nedobytné), ale Hospodin jim je vydal
do rukou, oni si jen vezmou jeho dar (souhra Landnahme a Landgabe); obléhání
se popisuje jako liturgický obřad, v němž má své místo archa úmluvy nesená
kněžími, rituální čistota vojáků, troubení na roh, sedmeré opakování (obvyklé
ve slavnostních procesích)
vv. 6-16: celý postup
se líčí celkem třikrát – nejdříve dostává rozkaz Jozue (vv. 1-5), pak ho
sám opakuje kněžím a lidu (vv. 6-11) a nakonec je realizován (vv. 12-16);
válečný pokřik, po němž se zhroutí hradby Jericha (vrcholný okamžik), není
obyčejný hluk, nýbrž posvátné provolání Hospodinova vítězství
vv. 17-26: hlavním
tématem je provedení klatby, která je všeobecná (pokud by bylo něco z města
odneseno, stihla by klatba celý tábor), jedinou výjimkou je Rachab a její
rodina, které se zvědové zavázali přísahou (v. 25b ukazuje na přítomnost
jejího klanu v Izraeli); důraz na klatbu
a na následky jejího přestoupení předznamenává Joz 7, kde se hrozba vyplnila;
Jericho nebylo zničeno jen dočasně, nýbrž kletba stihne toho, kdo se jej
pokusí znovu postavit (srov. 1 Král 16,34)
Klatbu, která se nám jeví jako nepochopitelná a
nepřijatelná krutost (o její faktické realizaci v izraelských dějinách
lze ovšem vážně pochybovat), je třeba chápat v teologickém smyslu jako
bezvýhradné zasvěcení válečné kořisti Hospodinu – jemu kořist plným právem
patří, protože on je absolutním Pánem a
vítězem v tomto boji; mísí se zde rané stadium izraelské mentality, vyznačující
se (tehdy obvyklou) krutostí, se zpětným pohledem deuteronomistů, horujících
pro čistotu víry - klatba se tak mohla jevit jako projev (žádoucí, ale
nikdy neuskutečněné) radikální separace od kananejského pohanství
8.2. Soudci
8.2.1. Titul a obsah
Název opět podle protagonistů
– funkce soudců existovala i v Tyru a v Kartágu, v Izraeli šlo o Bohem
vyvolené a jeho Duchem vyzbrojené lidi, poslané vysvobodit izraelské kmeny
z cizí nadvlády (zprvu nazýváni spíše zachránci); tak znovu nastolili Boží
právo izraelskou nevěrností pošlapané a svou autoritu si udrželi i v době
míru
Kniha mluví o 12 soudcích
podle počtu izraelských kmenů: 6 velkých (někdy poměrně rozsáhlé vyprávění)
a 6 malých (někdy známe pouze jméno) – možná však, že šlo o 2 různé typy
soudců (velcí spíše jako charismatičtí osvoboditelé, malí spíše institucionálního
typu); autorem podle rabínské tradice je prorok Samuel
1. úvod (1,1-2,5) – vlastní verze obsazení Kanánu,
lišící se od Joz 1-12
2. úvod (2,6-3,6) –
deuteronomistické zhodnocení historie soudců
Centrální blok (3,7-16,31)
– vlastní vyprávění o soudcích ve 2 částech:
1. část (3,7-9,57)
– tažení Otniela, Ehuda, Šamgara (3,7-31); vítězství Debory a Baraka nad
Kananejci (kap. 4) oslavené Debořinou písní (kap. 5); Gedeonova vítězství
nad Midjanity (kap. 6-8) a Abimelechův nezdařený pokus stát se králem (kap.
9)
2. část (kap. 10-16)
vyzvedá mezi řadou malých soudců postavu Jiftácha, vítěze nad Amonity (10,6-27)
a Samsona, vítěze nad Filišťany (kap. 13-16)
1. dodatek (kap. 17-18)
– privátní svatyně, přetvořená stěhujícími se Danovci na svatyni kmenovou
2. dodatek (kap. 19-21)
– zločin Benjamínovců a trestná výprava ostatních kmenů proti nim
8.2.2. Vznik, literární a teologická charakteristika
Nejdříve se ústně tradovala
vyprávění o hrdinských činech jednotlivých soudců v prostředí jejich kmenů;
pak se tyto tradice sloučily dohromady, takže reprezentovaly všech 12 izraelských
kmenů (snad za Ezechiáše); konečně v exilu se historie soudců zasazuje
do chronologického a teologického schématu a chápe se jako pevná instituce
– z té doby pochází syntéza v kap. 2
Deuteronomistický redaktor
vidí dějiny ve stereotypním čtyřfázovém cyklu – modlářská nevěrnost Izraele,
Boží trest v podobě nepřátelského útoku, úpěnlivá prosba k Bohu, povolání
soudce-osvoboditele; historie soudců má být názornou ilustrací deuteronomistické
teze - neštěstí, která stíhají Izraele, jsou přímým důsledkem jeho odpadu
od Hospodina, ale opětovná vítězství nad nepřáteli zároveň dokazují Hospodinovu
neustávající péči o svůj lid
8.2.3. Exegeze Sd 3,12-30
Benjaminita Ehúd zasahuje
v konfliktu (pravděpodobně regionálního charakteru) proti moábskému králi
Eglónovi; obě strany mají spojence ve svých sousedech – Benjamín
Efraima, Moabité Amonity
Útlak ze strany Moabitů
s sebou nesl povinnost Izraelitů pravidelně odvádět dávky; ačkoli Moabité
sídlili v Zajordání, zdá se, že Eglón rozšířil své území na západ od Jordánu
(srov. v. 28b)
Okolnost, že Ehúd je
levák, mu umožňuje dobře ukrýt meč (některé detaily příběhu prozrazují
vypravěčův smysl pro humor); Eglón před ním vstává, snad z úcty před ohlášeným
Božím výrokem – z Ehúdovy strany jde sice o mravně problematický čin (kvalifikovatelný
jako zneužití Božího slova), ale také
o realizaci neúprosného Božího soudu nad tím, kdo se svým útokem odvážil
narušit Boží plán s Izraelem
8.3. Knihy Samuelovy
8.3.1. Titul a obsah
Podle židovské tradice
je autorem Samuel; v hebrejském kánonu šlo původně o 1 knihu, která byla
kvůli rozsahu v LXX rozdělena do 2 a označena jako 1. a 2. kniha Království
(podobně ve Vg 1. a 2. kniha Králů) – takže LXX a Vg mají celkem 4 knihy
Královské; obojí označení má své důvody – protagonistou 1 Sam je Samuel,
ale zároveň v obou knihách už vystupují první králové Saul a David
Obsah lze rozdělit
podle střídajících se hlavních postav:
1. Samuel (1 Sam 1-7)
– jeho dětství a povolání (kap. 1-3); uloupení archy Filišťany (kap. 4-7)
2. Samuel a Saul (1
Sam 8-15) – pomazání Saula a založení království (kap. 8-12); počátky Saulovy
vlády (kap. 13-15)
3. Saul a David (1
Sam 16-2 Sam 1) – pomazání Davida a jeho příchod k Saulovi (1 Sam 16,1-19,7);
Davidův útěk před Saulem (1 Sam 19,8-21,15), jeho pobyt na poušti (1 Sam
22-26) a u Filišťanů (1 Sam 27-2 Sam 1)
4. David (2 Sam 2-20)
– králem nad Judou (2 Sam 2-4) a nad Izraelem (2 Sam 5-8); spory o nástupnictví
v jeho rodině (2 Sam 9); válka s Amonity, Davidův hřích, narození Šalomouna
(2 Sam 10-12); Absolonova vzpoura (2 Sam 13-20)
5. Dodatky (2 Sam 21-24) – hlad
(2 Sam 21); Davidův žalm (2 Sam 22); jeho poslední slova (2 Sam 23); sčítání
lidu, mor a Boží odpuštění (2 Sam 24,1-17); zbudování oltáře (2 Sam 24,18-24)
8.3.2. Vznik, literární a teologická charakteristika
Deuteronomisté zachovali
převzaté tradice bez větších úprav a doplňků – ústní i písemné prameny
jsou ovšem dosti rozdílné; liší se mezi sebou např. 2 verze vzniku království
– promonarchická (1 Sam 9), zřejmě starší, a antimonarchická (1 Sam 8),
mladší; dvojí vyprávění o příchodu Davida na Saulův dvůr
– jako hudebníka (1 Sam 16) a jako hrdiny (1 Sam 17)
Kromě dvou menších
celků – vyprávění o proroku Samuelovi (1 Sam 1-3) a o osudech archy úmluvy
(1 Sam 4-6) vynikají 2 velké narativní bloky – historie Davidova nástupu
na trůn (1 Sam 16-2 Sam 5) a historie následníků Davidova trůnu (2 Sam
9-1 Král 2): po literární stránce znamenitá ukázka izraelské historiografie,
sepsaná zřejmě očitým svědkem (nevyhýbá se kritice Davida a jeho rodiny)
Se vznikem monarchie
sice padá původní teokratický ideál, ale zároveň král nemá být konkurentem
Hospodina jako jediného Vládce, nýbrž viditelným znamením Hospodinovy vlády;
Saulův pád je sice potvrzením negativního postoje k monarchii (kopírující
okolní národy), ale David představuje i přes své chyby prototyp mesiánského
krále-pastýře podle Hospodinova srdce
8.3.3. Exegeze 2 Sam 7
Proroctví, které je
založeno na dvojím významu slova dům (budova, totiž chrám, a rod, tj. dynastie)
a které existuje ve 2 dalších verzích (prozaické v 1 Kron 17,1-15 a básnické
v Žl 89); je zasazeno do středu Davidovy životní historie – předchází mu
vzestup až po vládu nad Izraelem i nad Judou a přenesení archy do Jeruzaléma
a po něm následují intriky o nástupnictví, u jejichž kořene stojí Davidův
hřích - Bůh však přesto svůj slib neodvolá
Jelikož perikopa předpokládá
život v míru (v. 1), 8. kap. působí poněkud nelogicky (snad by patřila
před kap. 7) – 1 Král 5,17 uvádí Davidovy války jako důvod, proč nemohl
postavit chrám; zatímco David bydlí v luxusním paláci, Hospodin je jakoby
stále kočovníkem ve stanu (v. 2)
Nátan odpovídá na Davidův
záměr nejdříve kladně z vlastního přesvědčení jako králův rádce – jde o
záměr ušlechtilý (v. 3), pak teprve záporně jako prorok inspirovaný Bohem
– v pozadí je odmítavý postoj k pošetilému spoléhání se na chrám jako takový,
resp. ke snahám uzavřít Hospodinovu všeobsáhlost do omezeného prostoru
(vv. 4nn)
Davidovo vyvýšení (titul
vévody, zmínka o velikém jménu) a Hospodinova pomoc (vv. 8n) se budou napříště
týkat celého Izraele (vv. 10n); v. 12 obsahuje jádro proroctví – příslib
trvání Davidova trůnu v jeho potomcích; v. 13 se vztahuje na 1. z nich,
Šalomouna (Boží syn byl obvyklým titulem krále), další vv. pak na všechny
ostatní – mluví se i o jejich eventuálních chybách a trestu, který je stihne;
duchovní (a současně literní) smysl
textu dává tušit, že tento příslib, zcela přesahující historickou realitu
(srov. výraz “navěky”), se naplnil až na pravém Božím Synu, jedinečném
Davidově potomku
8.4. Knihy Královské
8.4.1. Obsah
Původně jedinou knihu
dělí nejdříve LXX a pak i Vg na 2 (3. a 4. kniha Království resp. Králů);
obě knihy lze jako celek rozdělit do několika bloků:
1. Davidův nástupce
(1 Král 1-2) – nezdar Adoniášův a potvrzení Šalomouna
2. Šalomoun (1 Král 3-11) – jeho moudrost (1 Král
3,1-5,14), stavby (1 Král 5,15-9,25), obchod (1 Král 9,26-10,29); úpadek
jeho království (1 Král 11)
3. Politické a náboženské
schisma (1 Král 12-13) – odtržení severních kmenů v čele s Jeroboamem,
Roboamovi zůstávají pouze 2 jižní
4. Severní a jižní
království až po proroka Eliáše (1 Král 14-16) – paralelní dějiny obou
částí rozdělené říše
5. Eliášovský cyklus (1 Král 17-2 Král 1,18) – velké
sucho (1 Král 17-18); Eliáš na Chorebu (1 Král 19); války s Aramejci (1
Král 20); Nábotova vinice (1 Král 21); nová válka s Aramejci a situace
po Achabově smrti (1 Král 22,1-2 Král 1,18)
6. Elizeovský cyklus
(2 Král 2-13) – počátky Elizeova působení a tažení proti Moábu (2 Král
2-3); Elizeovy zázraky (2 Král 4,1-6,7); války s Aramejci (6,8-8,29); nástup
Jehua k moci (2 Král 9-10); od vlády královny Atalji až po Elizeovu smrt
(2 Král 11-13)
7. Severní a jižní
království až po pád Samaří (2 Král 14-17)
8. Poslední období
judského království (2 Král 18-25) – Ezechiáš a Izaiáš (2 Král 18-20);
2 bezbožní králové Manasse a Amon (2 Král 21); Joziáš a jeho náboženská
reforma (2 Král 22-23,30); obležení a pád Jeruzaléma a 2. deportace (2
Král 23,31-25,30)
8.4.2. Vznik, literární a teologická charakteristika
Původní materiál je
velmi různorodý – mezi prameny pocházejícími z královského dvora se přímo
uvádí Historie Šalomounova, Kniha letopisů králů izraelských a Kniha letopisů
králů judských; samostatné prameny předpokládá eliášovský cyklus (jednotný
narativní celek teologicky propracovaný) a elizeovský cyklus (řada volně
spojených epizod ve formě lidových
legend); popis stavby chrámu (1 Král 6-7) vznikl asi v kněžském prostředí
Autor resp. redaktor,
pocházející patrně z kněžských kruhů (podle židovské tradice prorok Jeremiáš),
pomíjí téměř úplně politickou a hospodářskou stránku vlády králů a soustřeďuje
se skoro výlučně na stránku náboženskou – jeruzalémský chrám, jeho vybavení
a kult, deuteronomická reforma a její úsilí o čistý monoteismus
Zprávy o jednotlivých
králích se drží jednotného schématu – synchronizace s druhým královstvím,
králův věk na začátku vlády, délka jeho vlády, jméno jeho matky, náboženské
zhodnocení jeho vlády (příp. další podrobnosti), odkaz na prameny, zmínka
o smrti, pohřbu a jméno nástupce
Izraelští králové jsou
všichni odsouzeni, protože pokračují v hříchu Jeroboamově (Achab navíc
otevírá zemi pohanským vlivům), z judských králů jsou někteří odsouzeni,
někteří hodnoceni kladně, ale s výhradou (neodstranili posvátné výšiny),
pouze 2 se dostává bezvýhradné pochvaly – Ezechiášovi a Joziášovi
Joziášovým oceněním
se pravděpodobně uzavírala 1. redakce z doby jeho vlády, 2. redakce v babylónském
zajetí připojuje negativní přehodnocení judského království (dané trpkou
zkušeností jeho pádu), ale nakonec přece jen svítí paprsek naděje (Jojakinovo
omilostnění ve 2 Král 25,27-30)
8.4.3. Exegeze 2 Král 4,8-37
Příběh vhodný pro aplikaci
narativní analýzy, zde pouze její nejvýznamnější součást – dějová osnova
(detailní průběh, prostředky použité ke střídavému zvyšování a uvolňování
napětí, vzájemná souhra motivů)
Expozice (vv. 8-10)
– Elizeův opakovaný přechod přes Šunem a mimořádná Šunemančina pohostinnost;
počátek akce (v. 11) – Elizeus poprvé využívá připravené světničky; komplikace
I (v. 13) – Šunemanka odmítá Elizeovu nabídku přímluvy; climax I (v. 16)
– Šunemanka odráží Elizeovu předpověď narození
syna; řešení I (v. 17) – narození syna podle Elizeovy předpovědi; komplikace
II (vv. 18-20) – synovo náhlé onemocnění a smrt; climax II (v. 28) – Šunemančina
hořká výčitka; řešení II (v. 35) – Elizeus chlapce vzkřísí; závěr (v. 37)
– Šunemanka si odnáší syna opět živého
Nejdůležitější stylistické
a narativní prostředky sloužící k dosažení patřičného účinku – minuciózní
popis světnice (v. 10); překvapivé zařazení zmínky o Šunemančině bezdětnosti
teprve do v. 14; doslovné narážky na jiné biblické texty napovídající jistou
podobnost (např. v. 16 na Gn 18,10; v. 30 na 2 Král 2,2.4.6); přímý odkaz
na v. 16b ve v. 28b; dramatická ironie spočívající v protikladu slov a
gest jednajících osob ke skutečnosti (v. 26); epanadiploze (v. 19) vyjadřující
sugestivně chlapcovu bolest; nevysvětlené
jednání Šunemanky ve vv. 21-24; neúspěšné pokusy o řešení, které působí
retardačně, ale také zvýrazňují řešení definitivní (v. 13; vv. 29.31)
Trojí dějový moment
týkající se střídavě Elizea a Šunemanky – předpověď (v. 16a) resp. předtucha
(v. 16b); vyplnění předpovědi (v. 17) a předtuchy (v. 20); zpětný odkaz
na předtuchu (v. 28) a na předpověď (v. 36); trojice stěžejních motivů,
vždy ve 2 polohách – Šunemančina úcta k Elizeovi (vv. 8-10; v. 37); poukaz
na klam (v. 16b; v. 28); Elizeova moc (v. 16a; v. 35)
9. CHRONISTICKÉ DÍLO
Nový velkolepý pokus
o teologické zpracování celých dějin spásy – nenavazuje pouze na deuteronomisty,
nýbrž začíná znovu od Adama jako Pentateuch; jde o jednotné dílo zahrnující
1 a 2 Kron, Ezd a Neh, přičemž začátek Ezd navazuje časově na konec 2 Kron
(rovněž obsahově Ezd a Neh představují obnovu toho, co ve 2 Kron bylo ztraceno);
v hebrejském kánonu jsou tyto knihy řazeny mezi Spisy (1 a 2 Kron následují
až po Ezd a Neh), v LXX a ve Vg mezi knihy dějepisné
Autor resp. autoři
jsou neznámí, označují se jako chronisté, vznik díla je třeba klást (mj.
kvůli četným aramaismům) na konec perského nebo na začátek helénského období
(mezi r. 350 a 250 př. Kr.) – přesnější datace není možná vzhledem k chybějícím
informacím o židovské komunitě té doby a vzhledem k nejistotě, zda některé
texty jsou původní či přídavky (např. 1 Kron 24)
9.1. Knihy Kronik
9.1.1. Titul a obsah
V hebrejštině nazývány
Slova resp. Události dní, LXX a Vg jim dává titul Paralipomena, tj. věci,
které byly opomenuty (v předchozích knihách) a v četných moderních překladech
(podle návrhu sv. Jeronýma) se označují jako knihy Kronik či Letopisů,
přestože nejde o kronikářské dílo ve smyslu moderní historiografie
1. Genealogie od Adama
až po Saula (1 Kron 1-10)
2. Historie Davidova (1 Kron 11-29)
3. Historie Šalomounova, zejména stavba chrámu (2
Kron 1-9)
4. Stručná historie
ostatních judských králů (2 Kron 10-36)
9.1.2. Vznik, literární a teologická charakteristika
Chronista použil pramenů
ústních (zřejmě genealogie tradované v jednotlivých rodech) i písemných
(genealogie převzaté asi z Gn a Ex; příběhy Samuela, vidoucího, příběhy
proroka Nátana a příběhy Gáda – srov. 1 Kron 29,29; Kniha králů izraelských
a judských – srov. 2 Kron 27,7; výklad Knihy
králů – srov. 2 Kron 24,27); tyto prameny však zpracoval svým osobitým
způsobem – morální a teologickou aktualizací dějin na způsob midraše
Rozsáhlé počáteční
genealogie mají poukazem na vynikající předky podepřít autoritu všech složek
židovské obce té doby; u Davida i Šalomouna se zájem soustřeďuje především
na chrám a kult (u obou jsou zdůrazněny jen kladné stránky, o jejich chybách
se autor nezmiňuje); izraelských králů si 2 Kron nevšímá vůbec a judských
opět hlavně se zřetelem na náboženské reformní snahy (Josafat, Ezechiáš
a Joziáš)
S historickými fakty
tedy zachází chronista podle vlastního záměru (selektivně, ne vždy v chronologickém
sledu, se zřetelnou idealizací a subjektivními dodatky) a ani co do literárních
kvalit se jeho dílo nevyrovná deuteronomistickému; přesto jde o významný
náboženský apel na tehdejší židovskou komunitu, vyzvedající na vzorových
postavách minulosti (zejména Davidovi a Šalomounovi) požadavek úcty prokazované
Bohu v chrámě a zaměřující pozornost k budoucímu mesiánskému králi,
na jehož příchod je třeba se připravit obrácením
9.2. Ezdráš a Nehemiáš
9.2.1. Titul a obsah
V hebrejském kánonu
obě knihy spojeny v jednu, rovněž tak v LXX, kde ovšem figurují jako 2.
Ezdrášova (1 Ezd je apokryf), ve Vg je Ezd označován jako 1 Ezd a
Neh jako 2 Ezd
Obsah Ezd:
1. Návrat z babylónského zajetí (kap. 1-2)
2. Stavba jeruzalémského chrámu (kap. 3-6)
3. Návrat další skupiny pod vedením Ezdráše (kap.
7-8)
4. Ezdrášův boj o zachovávání
Zákona, zvláště předpisů týkajících se kultu a smíšených manželství (kap.
9-10)
Obsah Neh:
1. Obnova Jeruzaléma,
zvláště jeho hradeb (kap. 1-7)
2. Četba Zákona, pokání
lidu a obnovení smlouvy s Bohem (kap. 8-10)
3. Obnova občanského
pořádku v jeruzalémské obci a další Nehemiášova činnost (kap. 11-13)
9.2.2. Vznik, literární a teologická charakteristika
Autor cituje některé
právní a administrativní dokumenty své doby (v Ezd 4) a také seznamy navrátilců,
kněží a levitů (Ezd 2; Neh 7; 11; 12) – jeho dílo je cenným (byť fragmentárním)
zdrojem informací o židovské poexilní komunitě, o níž jinak nemáme žádné
zprávy; začátek Ezd hovoří o návratu z exilu a rekonstrukci chrámu r. 515,
působení Ezdrášovo a Nehemiášovo však spadá až do 2. pol. 5. stol. (o předešlých
více než 50 letech se nedozvídáme nic)
Datace i pořadí činnosti
obou mužů je však nejistá, vzhledem k vládě 3 králů jménem Artaxerxes (je
možné, že Nehemiáš přišel do Jeruzaléma ve 20. roce Artaxerxa I. a Ezdráš
v 7. roce Artaxerxa II.); zatímco Nehemiáš se zaměřuje spíše na posílení
v sociální a politické sféře (obnova
hradeb, dosažení nezávislosti na Samaří, vrácení zabaveného majetku uvnitř
obce), Ezdráš se stará spíše o duchovní obnovu podle Zákona, který se stal
konstitucí židovské obce (snad šlo v té době o Kněžský spis, nikoli o celý
Pentateuch); oba vystupují nekompromisně
proti smíšeným manželstvím s cizinkami, ohrožujícím čistotu víry
Ezd a Neh vykreslují
podobně jako 1 a 2 Kron ideální obec - model Božího lidu, který se ve svém
každodenním životě, ve vztahu k Bohu i k bližním, důsledně řídí Božím zákonem,
chválí Boha za jeho spásné zásahy v dějinách, kajícně uznává své viny a
prosí o jejich odpuštění (srov. vroucí modlitbu v Neh 9)
10. DIDAKTICKO-PARENETICKÉ PŘÍBĚHY
10.1. Rút
10.1.1. Titul a místo v kánonu
Kniha je pojmenována podle hlavní postavy (Rút
= přítelkyně, blízká); v Hebrejské bibli zařazena mezi Ketúbím, jako druhý
ze svitků (Megillót) - četba o letnicích souvisí s dějem situovaným do
doby žní a má zřejmý sociální podtext: výzva k následování Boazovy štědrosti
vůči chudým; vzhledem k pozdější spojitosti
letnic s darem Zákona na Sinaji ukazuje Rút, že i cizinci (reprezentovaní
zde Moábkou) mají na Zákoně podíl
LXX a Vg kladou Rút
mezi dějepisné knihy za Sd, jelikož děj se odehrává za doby soudců (sr.
1,1)
10.1.2. Obsah
Kvůli hladu odchází
Elimelech s manželkou Noemi a se dvěma syny z Betléma do Moábska; po jeho
smrti a smrti obou synů se Noemi rozhodne vrátit, jedna ze snach, Rút,
jde s ní; v Betlémě se setká s příbuzným rodiny, Boazem, který se zachová
jako zastánce: získá pole, jež by Noemi ztratila,
a zároveň se ožení s Rút - jejich syn je Obed, Davidův děd
Dva předpisy Zákona
zde hrají důležitou roli: instituce zastánce (go’el), který měl chránit
zájmy členů vlastní rodiny, pokud se někdo z nich ocitl v tísni (sr. Lv
25); levirátnízákon - byl aplikací
předchozího a zavazoval svobodného muže oženit se s vdovou po zemřelém
bezdětném bratrovi (příp. dalším příbuzném), prvorozený syn náležel zemřelému
(sr. Dt 25); Boaz práva využije místo jiného příbuzného, který odmítne
10.1.3. Struktura a formace
Středem příběhu je setkání
Rút s Boazem (2. a 3. dějství) - hlad a bezdětnost Noemi (1. dějství) se
tak odstraní narozením syna, živitele rodiny (4. dějství)
Kniha, která je mistrovským
vypravěčským dílem, má chiastickou strukturu (a b b’a’):
Rt 1: Návrat Noemi
do Betléma - hl. postavou je Noemi (1-5: Narativní úvod; 6-19a: Rút se
rozhoduje pro Noemi [trojí rozhovor na cestě do Betléma]; 19b-22: Příchod
do Betléma [Noemi a betlémské ženy])
Rt 2: Rút na Boazově
poli - hl. postavou je Rút (1-2: Dialogický úvod; 3-18: Setkání Rút s Boazem
na ječném poli [Rút se sklání před Boazem k zemi]; 19-22: Vysvětlující
rozhovor mezi Noemi a Rút)
Rt 3: Rút na Boazově
mlatě - hl. postavou je Rút (1-5: Dialogický úvod; 6-15: Setkání Rút s
Boazem na obilném mlatě [Rút si lehá poblíž Boaze na zem]; 16-18: Vysvětlující
rozhovor mezi Noemi a Rút)
Rt 4: "Vykoupení" Noemi
v Betlémě - hl. postavou je Noemi (1-2: Narativní úvod; 3-12: Boaz se rozhoduje
pro Noemi a Rút [trojí rozhovor u betlémské brány]; 13-17: Narození v Betlémě
[Noemi a betlémské ženy] + 18-22: Davidův rodokmen
Zřetelně paralelní
(třídílnou) strukturu mají kap. 1 a 4, kap. 2 a 3; každá kapitola se vyznačuje
charakteristickým slovesem - "vrátit se", "sbírat klasy", "lehnout si/ležet",
"vykoupit"; všechny kapitoly spojují dohromady tři dvojice pojmů - chléb/dítě,
dobrota/láska, život/smrt
Prostorově se v příběhu
zračí postupné přibližování se k Betlému (= dům chleba čili života), časově
dochází k postupnému zkracování, ale nakonec k otevření do vzdálené budoucnosti;
svůj význam mají i symbolická (mluvící) jména - Elimelech (= můj Bůh je
králem), Noemi (= moje půvabná) resp. Mara (= trpká), Boaz (= síla je v
něm), Obed (= služebník)
Příběh má zřejmě historické
jádro - hovoří pro to fakt, že Moábka byla hebrejskou tradicí akceptována
jako součást Davidovy genealogie; Rút se objevuje i v tradici křesťanské
- Mt ji uvádí v rodokmenu Ježíše Krista (1,5)
Vznik knihy nelze přesně
datovat - konečná redakce spadá pravděpodobně do poexilní doby
(vzorový příklad plnění předpisů Zákona,
aramaismy, zařazení knihy mezi Ketúbím); univerzalismus by ukazoval na
5. stol. - protiklad Nehemiášova nesmiřitelného postoje ke smíšeným manželstvím
10.1.4. Teologické poselství
Začlenění Rút mezi předky
Davidovy svědčí o univerzalitě Boha Izraele, nabízejícího spásu lidem všech
národů, a zároveň anticipuje univerzalitu spásy, která se dovršila v Kristu;
Rút je též příběhem výchovným, protože ve všech protagonistech vyzvedá
vzory rodinnéhoživota
Aktualita knihy spočívá
ve třech aspektech - jde o příběh žen (významná role žen v dějinách spásy),
příběh cizinců (příslušnice nepřátelského národa předznamenává mesiánskou
dobu!), příběh naděje (nesobecké jednání odmění Bůh požehnáním, které zásadně
mění lidskou nouzi)
10.2. Tobiáš
10.2.1. Titul a obsah
Deuterokanonická kniha,
která se v LXX nazývá Tobit (jméno otce), ve Vg Tobiáš (jméno syna); vypráví
o osudech židovské rodiny deportované ze severního království do Ninive
během asyrské invaze v 8. stol.
Rodinu stíhají těžké
zkoušky (ponížení, chudoba, otcova slepota), ale Tobit přesto žije zbožně
a bližním prokazuje dobro; v médských Ekbatanech je mezitím těžce zkoušena
Sára, dcera Raguelova, jejíchž 7 mužů zabil vždy o svatební noci démon
Asmodeus; modlitba Tobita i Sáry je vyslyšena a Bůh posílá anděla
Rafaela, aby (v lidské podobě) provázel mladého Tobiáše na cestě do Rag,
kde má vyzvednout peníze uložené tam kdysi jeho otcem u příbuzného Gabaela;
Tobiáš se v Ekbatanech ožení se Sárou (která je zbavena své kletby) a po
návratu domů vrátí svému otci zrak na radu Rafaela, který se teprve
potom dává poznat
10.2.2. Vznik, literární a teologická charakteristika
Kniha sepsaná původně
hebrejsky nebo aramejsky (zlomky v obou semitských jazycích byly nalezeny
v Qumránu) se kompletně zachovala pouze v řečtině, a to ve 2 hlavních verzích
– delší a zřejmě i starší (doložené S), odpovídající jak VL tak i semitským
zlomkům, a kratší, vzniklé asi o něco později, doložené např. B a A (sv.
Jeroným knihu přeložil podle odlišné aramejské verze); kniha, která je
dílem anonymního autora, vznikla nejspíše
v helénské době, někdy kolem r. 200 př. Kr. (přímé odkazy na starší, duchovně
příbuzný aramejský spis Achikarova moudrost)
Hlavní témata, která tento
poučný a povzbudivý příběh (bez zvláštního zájmu o přesné historické vymezení)
rozvíjí, jsou: harmonický rodinný život, vysoká hodnota manželského svazku,
příklad poctivosti a věrnosti Bohu i ve velkých obtížích, účinná síla modlitby
a Boží pomoc prostřednictvím andělů v konkrétní lidské nouzi
10.3. Judit
10.3.1. Úvod
Semitský originál knihy se nedochoval; řecké a zejména latinské rukopisy představují několik textových typů; Jeronýmův překlad (z aramejského rukopisu) se značně liší od řecké verze; Jdt patří mezi deuterokanonické knihy, ačkoli stará židovská tradice ji měla ve velké úctě
10.3.2. Obsah
Krásná a ctnostná vdova Judit (= Židovka) osvobodí svou statečností obležené město Betulii (= panna) od nepřátel - usekne hlavu opilému vojevůdci Holofernovi, a tak přiměje jeho vojsko k útěku; zvláštní úlohu zde hraje amónský vojevůdce Achior, který, Holofernem vydán Izraelcům, uvěří v Hospodina a je připojen k izraelskému lidu
10.3.3. Literární druh
Kniha vykazuje řadu
nesrovnalostí, zejména chronologických (Nabuchodonosor jako král Ninive,
narážky na návrat ze zajetí a obnovu chrámu, perská jména osob), a obsahuje
události, zeměpisné údaje a postavy, jinak neznámé (Nabuchodonosorův boj
s Arfaxadem, Betulie, velekněz Jojakim)
Z toho vyplývá, že
jejím smyslem není podat historicky přesnou zprávu, nýbrž formou midraše
(osobitě zpracovaného ohlasu skutečné události) poučit a povzbudit; zápas
fronty Boží a fronty Božích nepřátel (Judit a Holofernes resp. Betulie
a Ninive) i konečný triumf Izraele - charakteristické rysy apokalyptické
literatury helénské doby; vznik lze proto klást do času makabejského povstání,
kolem r. 160 (patrný odraz nejednoty mezi Židy a nutnosti pokračovat v
odporu proti helénskému tlaku)
10.3.4. Poselství
Boží moc zachraňuje slabé, přičemž používá pokorných a nepatrných nástrojů, aby zahanbila ty, kdo se spoléhají na svou sílu (viz kontrast bezbranné ženy a ozbrojeného vojevůdce) - povzbuzení k neochvějné důvěře v Hospodina je jádrem knihy (sr. 9,11); zároveň zde nelze přeslechnout univerzalistický tón kontrastující s příliš úzkoprsým nacionalismem (Betulie je situována do Samařska, Amonita si uvědomuje Boží ochranu jasněji než sami zoufalí obyvatelé Betulie)
10.4. Ester
10.4.1. Text, jeho vznik a obsah
Kniha pojmenovaná podle
hlavní hrdinky Ester se dochovala ve 2 verzích – kratší hebrejské a delší
řecké, rozšířené o vysvětlující deuterokanonické dodatky (Mardocheův sen
a jeho výklad, 2 výnosy krále Artaxerxa, Mardocheova modlitba), které LXX
vřazuje na různá místa v textu, kdežto Vg je vcelku připojuje na konec
knihy (kap. 10-16)
Kniha snad sahá svými
počátky do doby perské, kdy se odehrává její děj, ale konečná podoba včetně
dodatků je zřejmě mladšího data (3.-2. stol.); událost, o níž vypráví,
se stala základem jarního židovského svátku Púrím (= losy), ve 2 Mak 15,36
zmiňovaného jako den Mardocheův – o tomto svátku
byla také kniha (která je v hebrejském kánonu jedním z 5 svátečních svitků)
předčítána; jde o jedinou protokanonickou knihu SZ, jejíž zlomky nebyly
nalezeny v Qumránu
Když perský král Ahašveroš
zapudí svou hrdou manželku Vašti, stane se královnou krásná židovská dívka
Ester, která svým vlivem na krále odvrátí záhubu, jež v té době hrozí všem
Židům v perském zajetí; zloba královského úředníka Amana se obrátí proti
němu samému – je popraven a den plánované záhuby Židů se mění v den jejich
triumfu; Mardocheus, který vychoval
osiřelou Ester a který ve své bohabojnosti odmítl prokázat Amanovi božskou
poctu (čímž podnítil jeho nenávist), nastupuje nakonec na Amanovo místo
10.4.2. Poselství
Stejně jako knihy Tobiáš
a Judit nelze ani Ester považovat za přesnou reprodukci historické události
(byť určitý historický základ mohla mít) – údaje příliš neodpovídají historickým
poznatkům o perské době (např. souhlas k bezdůvodnému vyhlazení celého
národa odporuje tolerantní politice perských králů)
Zřejmým záměrem autora
je opět povzbudit těžce zkoušenou židovskou komunitu – zdramatizovaný konflikt
Amana a Mardochea je obrazem střetu 2 nepřátelských stran, z něhož prozřetelnostním
Božím řízením vychází vítězně strana Boží; ačkoli se v hebrejské verzi
ani jednou nevyskytuje Boží jméno (snad
aby se v bujném veselí svátku Púrím nevyslovilo neuctivě), celý děj o Bohu
jako Zachránci jasně vypovídá; nástrojem této záchrany je opět slabá, ale
zbožná žena, která mění rozhodnutí mocného krále
11. KNIHY MAKABEJSKÉ
2 deuterokanonické knihy vyprávějící o boji Židů proti seleukovským vládcům za náboženskou a politickou svobodu; název pochází od příjmení (makkabi = kladivo) daného hlavnímu hrdinovi Judovi
11.1. První kniha Makabejská
Obsahově se dá rozdělit
na úvod a 3 části:
1. Představení obou
znepřátelených stran – Antiocha Epifana, který znesvětil chrám a provádí
násilnou helenizaci, a kněze Matatiáše z Modinu, který zahájil vzpouru
(kap. 1-2)
2. Odboj vedený Matatiášovým
synem Judou Makabejským – získá postupně převahu nad
Antiochovým vojskem, očistí chrám a umožní
Židům žít svobodně podle Božího zákona, nakonec umírá na bojišti (3,1-9,22)
3. Judův nástupce a
bratr Jonatan přechází od válčení k politickým taktikám – ve sporech o
seleukovský trůn dosáhne hodnosti velekněze, nakonec je odstraněn zradou
(9,23-12,53)
4. Poslední ze 3 bratří
Šimon je uznán jako velekněz a jako židovský etnarcha – začátek relativní
politické samostatnosti; i Šimon umírá jako oběť zrady (kap. 13-16)
Vyprávění zahrnuje
dobu 40 let – od počátku vlády Antiocha Epifana r. 175 až do smrti Šimonovy
r. 134 př. Kr. Originál byl hebrejský, dochoval se však jen řecký překlad;
autorem je pravděpodobně palestinský Žid a knihu napsal kolem r. 100 př.
Kr.
Líčí sice detailně
válečné události a politické intriky, ale hlavním záměrem je podat dějiny
z náboženské perspektivy – jako zásadní svár mezi pohanským vlivem a mravy
otců; s obdivem vyzvedá hrdinství těch, kdo bojovali pro Zákon a chrám
a vydobyli tak národu svobodu
11.2. Druhá kniha Makabejská
Obsah tvoří úvod a 2
části:
1. Dva dopisy jeruzalémských
Židů bratřím v Egyptě, předmluva pisatele a neúspěšný Heliodorův pokus
vyloupit chrámový poklad (kap. 1-3)
2. Boje obou nepřátelských
stran končící smrtí Antiocha Epifana a ustanovením svátku posvěcení chrámu
(4,1-10,8)
3. Pokračování bojů
za Antiocha Eupatora končící smrtí vojevůdce Nikanora a ustanovením svátku
na připomínku tohoto vítězství (10,9-15,36)
2 Mak není pokračováním
1 Mak, nýbrž jde s ní zčásti souběžně – začíná před nástupem Antiocha Epifana
a končí před smrtí Judy Makabejského (zahrnuje období asi 15 let – v 1
Mak 1-7); styl knihy je odlišný, vyznačuje se kazatelskou rétorikou typickou
pro helenistickou literaturu; kniha byla napsána původně řecky a autor
ji vydává za stručné shrnutí pětisvazkového díla Jásona
z Kyrény; její vznik lze datovat nejspíše do 1. pol. 1. stol. př. Kr.
Záměr je zjevně estetický
(autor chce zaujmout) a pedagogický (jeho snahou je vychovávat); píše pro
Židy z alexandrijské diaspory, aby v nich probudil pocit solidarity s bratry
v Jeruzalémě; leží mu na srdci především osud chrámu – centrum náboženského
života podle Zákona a současně předmět nenávisti pohanů (viz oba dopisy
na začátku a závěr obou hlavních částí)
Náboženský zájem odsouvá
do pozadí zájem striktně historický – kniha vyzvedá hrdinský příklad mučedníků
pro věrnost Zákonu (Eleazar a 7 bratří); kanonicita 2 Mak je ospravedlněna
věroučně významnými (a ve SZ ojedinělými) výpověďmi o vzkříšení mrtvých,
odplatě po smrti a modlitbě za zemřelé