Zde bych doporučoval opatrnost. Mluví se hodně o globalizaci. Týká se i kultury. Co je to „nepokradeš“? U nás platí právní listina u notáře, podle které mám na nějaký pozemek výlučné právo, včetně ovoce, které tam roste na stromech. Máte ovšem kulturu, která řekne: co člověk doslova fyzicky nehlídá, to mu může být odňato. Musíme počítat s tím, že lidé různých kultur se pronikavě liší i v hodně zásadních věcech. Existuje kultura, která má svět za klam, zatímco jiná kultura tvrdí, že svět je pozitivní realita. Pod těmito kulturně podmíněnými náhledy samozřejmě existuje ještě něco základního, co je vlastní každému člověku. Všechny kultury musí například vzít na vědomí, jakým způsobem může přijít člověk na svět, i když mnohé, co s tím souvisí, už podléhá zcela odlišným společenským i mravním pravidlům. Že základ, na kterém se všichni mohou shodnout, existuje, i když není velký, obhajuje encyklika Veritatis v bodě 53 slovy „v člověku existuje něco, co...kultury přesahuje. A toto „něco“ je...lidská přirozenost: ona je měřítkem kultur a podmínkou, aby se člověk nestal otrokem žádné ze svých kultur“. Doporučoval bych formulaci - lidstvo sdílí cosi společného, ale jsou to spíše principy než konkrétní normy.
Při hledání odpovědi doporučuji opřít se o trojí vodítko: empirii, úvahu a víru. Tyto oblasti se vyslovují k otázce objektivních mravních norem ze svého zorného úhlu. Například psychologie nechápe člověka trápícího se nějakou vinou jako bytost, která mravně selhala, ale spíše jako bytost „nemocnou“, kterou je třeba uzdravit. Důraz není položen na vinu, ale její prožívání. Psycholog se tedy ptá: pomáhají určité normy člověku v jeho vnitřní pohodě, v jeho kladných prožitcích? Ulehčují mu situaci?
Ve filozofii není člověk primárně konfrontován se svými prožitky, ale s hodnotami a cílem, ke kterému má směřovat. Filozofie se proto ptá: jak pomáhají člověku normy při realizaci lidství, ke kterému se uvažovaná filozofie hlásí?
Písmo má před očima Boha, jenž zve člověka k věčnému společenství, a ptá se: do jaké míry pomáhají normy člověku na cestě k cíli? V Písmu je východiskem Mojžíšův zákon, jeden z největších eticko-právních památníků v historii lidstva (prosím nezaměňovat za desatero). O jeho významu svědčí Ježíšova odpověď na dotaz o podmínkách věčného života. Připomíná, že nebude zrušen, ale naplněn. Novozákonní poselství ústí do přesvědčení, že Zákon je vychovatelem pro Krista, že je svatý, ale nedostačující pro dosažení věčného cíle, který je nabídnutím daru. Nedodržuje-li člověk zákon, je jím usvědčen z hříchu, dodržuje-li jej, je sváděn k postoji soběstačnosti před Bohem.
Právě toto považuje za svůj úkol morální teologie, která se snaží zpracováním materiálů z různých oborů zabývajících se člověkem poznávat hodnoty a vytvářet a obhajovat normy, které je chrání. Než mohu např. formulovat normy regulující vztah mezi rodiči a dětmi je užitečné, někdy velice nutné, vyslechnout stanovisko pediatra, dětského psychiatra nebo psychologa a pedagoga. Jinak ztrácím styk s realitou a předkládám falešné závazky.
Člověk se s nimi seznamuje velmi nenásilně a takřka nenápadně od malička, kdy jako dítě přijímá postoj dospělých, kteří hodnotí nejrůznější jednání jako správné nebo nesprávné (nestrkej prsty do marmelády!). Postoj dospělých je dítětem vstřebáván, zvnitřňován, osvojován. Důležitou roli hraje škola, církev, místní zvyky, krátce řečeno, étos určité společnosti.
Zeptáte-li se dospělého člověka, jak k němu přicházejí mravní normy, odpoví patrně nenábožensky: vlastním cítěním a veřejným míněním. Nábožensky: desaterem Božích přikázání.
Mravních pravidel je velké množství, jak to žádá život. Existuje snaha je uspořádat podle původu a obsahu do přehledných celků. Uspořádání podle obsahu asi nabídneme v už zmíněném desateru, které došlo nové cti v Katechizmu katolické církve. Uspořádání podle původu nabízí klasická tradice v termínech přirozený a pozitivní zákon.
Rozdíl mezi nimi je v tom, že přirozený zákon nalézám v sobě, pozitivní zákon mimo sebe - přistupuje k nám zvenčí od Boha nebo od lidí. Přirozený zákon je vlastně výtěžek etického zamyšlení lidského rozumu. Pro katolíka to začátkem 20. století vyjádřil Lev XIII. velmi jasně: přirozený mravní zákon je sám lidský rozum, nařizující konat (pochopitelně dobře), zakazující hřešit.
Ano, protože všichni disponují rozumem. Někdo ovšem namítne: co to ale znamená žít podle rozumu? Manžel trpící nešťastným manželstvím považuje za rozumné mít milenku. Lékař ošetřující nastávající matku se zdravotní indikací pro interrupci považuje za rozumné její těhotenství ukončit. Kaifáš zneklidněn politickou situací své země považuje za rozumné vydat Římanům nevinného muže. Najde se mnoho lidí souhlasících s třemi příklady uvedeného jednání, protože je shledávají rozumným. Nesouhlasit s těmito názory, ale zastávat přesto platnost mravního života podle rozumu vyžaduje tedy upřesnění: žít podle rozumu vyžaduje žít podle uspořádaného, správně zaměřeného rozumu, který je správný proto, že je neúnavným a kritickým hledačem toho, co doopravdy člověku odpovídá, co je v souladu s „pravdou člověka“, jak by to řekl Jan Pavel II.
Ano. Kolem přirozeného zákona se vede ještě jiná diskuse: kdo chápe hřích jako devastující sílu oslabující rozum natolik, že se dostal v duchovní sféře“mimo provoz“, bude samozřejmě popírat i to, že lidský rozum je schopen řešit ty náboženské a mravní otázky, pro které se zdá být kompetentní. Patří ke katolické nauce, že rozum toho schopen je, a jestli dovolíte, řekl bych, že je v tom určitá sláva její nauky.
To, že člověk nehledá mravní normy v knihovnách, ale v sobě samém, došlo působivého vyjádření v biblické tradici ideou tzv. vloženého zákona. Zatímco Mojžíšovi dal Bůh Zákon na kamenných deskách, Jeremiáše jako praporečníka novozákonního člověka poučil, že zákon hodlá vložit do lidského srdce. To znamená, že místem, kde člověk čte pravidla správného jednání, jsou stěny jeho vlastního srdce. V tom koresponduje vložený zákon se zákonem přirozeným, ale také s lidským svědomím. Ještě k přirozenému zákonu: jeho důležitost si uvědomujeme při pohledu na Deklaraci lidských práv, která v něm má své kořeny a která je neodmyslitelnou součástí kultury dvacátého století.
Musíme sebe i druhé varovat před nebezpečím tzv. legalizmu, který spočívá v zabsolutizování mravních zákonů. Spravedlnost, které má zákon sloužit, zavazuje skutečně absolutně, ne však zákony, z kterých legalizmus dělá mylně hodnotu o sobě a nepřihlíží k jejich úloze zprostředkovatele. Legalistický člověk ztrácí smysl pro bohatou škálu mravních hodnot, protože zákon, kterého se křečovitě drží, dokáže hodnoty postihnout jen částečně. Nastává zlověstný proces: zákon si osvojuje roli samého Boha, rozhoduje o kvalitě člověka a spotřebuje celou energii duchovního života. Pro milost ve věcném i vztahovém smyslu už není místa. Názorným dokladem jsou farizeové v evangeliu.
Kdo však úspěšně čelí pokušení legalizmu, se řídí zásadou - ne „co musím“ - jako ten, kdo je podroben zákonu, ale - „co mohu,“ - jako ten, kdo je inspirován evangeliem.
Pro novozákonního člověka (to se nedá měřit letopočtem) je důležité, že desatero vlastně hraje roli nápovědy víře a lásce, nebo chcete - li, roli služby fascinaci člověka nad Boží nabídkou. Člověk se ptá: co znamená milovat Boha nade vše v této chvíli, kdy musím řešit složitou situaci na pracovišti, a orientuje se pomocí norem.
Jejich užitečnost je všeobecně uznávána. Jinak by se totiž musel člověk v každé situaci na úplně prázdném stole znovu rozhodovat, což by byla nepředstavitelná námaha. Představte si, že by neexistovaly dopravní značky. Vy si sednete do auta a pojedete. Na každé křižovatce vás čeká drama.
Normy doprovázejí člověka jako mravní paměť, jako etická anamnéza co dělat a nedělat. Taky psychologie a sociologie je oceňují pro jejich odlehčující funkci, i když jim - v souladu se zásadami vlastního oboru - nepřiznávají trvalou a obecnou platnost.
Tím jsme u důležitého problému, který zaměstnává učící složku církve: existují obecně a trvale, platné konkrétní mravní normy, tedy normy mluvící zde a nyní přímo do života? U norem jako ochránců hodnot to nepředstavuje žádný problém. Nikdo, aspoň teoreticky, nebude proklamovat buďme nemravnými a zpustlými! Nesnáz nastává u norem jako ochránců fyzických dober, jako je život nebo zdraví. Za jaké situace mohu sáhnout na nevinný život? Většině lidí asi nepřipadá ideálním, když těžce nemocný pacient řekne při jasném vědomí svým příbuzným, vím, že se nemohu uzdravit, proto to dnes večer skončím. Jak se však mají lékaři dívat na člověka, svíjejícího se v bolestech, když vyčerpali všechny možnosti mu ulevit? Je i tehdy život nedotknutelný? Není víc lásky v smrtící injekci? Kam až sahá hranice Nezabiješ?
Encyklika Evangelium života učí právě na příkladu eutanázie, že existují obecné, trvale platné konkrétní mravní normy, týkající se nejvyšších fyzických dober, které nedovolují, aby takové dobro ustoupilo jinému dobru. Protože se tato nauka týká nejen přítomnosti, ale také budoucnosti, která je empiricky postižitelná pouze odhadem, ne dokladem, musí taková nauka (zavazuje vždycky, nepřipouští nikdy) pracovat neempirickou metodou. Jedná se vlastně o „ponor“ až ke kořenům lidství, což je úkolem filozofické antropologie, i když ta je samozřejmě vázána, nakolik je to možné, empirickými daty. Zkrátka nezůstává ani teologická antropologie. Protestantský starozákonník G. Von Rad mluví na biblickém základě vlastně také v duchu ideje přirozeného zákona:
Poznání regulujících norem v tomto modelu předpokládá vhled racionálního potenciálu člověka do světa či přírody, který má dostatečně zřetelnou - nábožensky řečeno - logiku stvoření, do které Tvůrce vložil množství idejí o správném a nesprávném, dobrém a zlém, a ve kterém je dokonce sám natolik přítomen, že člověk narazí na solidní etický základ, učí-li se číst v stvořitelských pořádcích a opře-li své jednání o takto získané zkušenosti.
| Na začátek stránky | Na seznam komentářů | Na úvodní stránku |