20. května 2015
Slavnostní projev doc. PhDr. Jaroslava Meda, CSc.
Vaše Magnificence,
Spectabiles,
vážení členové Vědecké rady Jihočeské univerzity,
dámy a pánové, vážení přátelé.
Byl jsem neobyčejně potěšen, a přiznávám se i překvapen, poctou, které se mi dostalo tímto vaším oceněním. Zvláště když mi jej uděluje tak významné a prestižní pracoviště, jako je váš ústav bohemistiky, který patří mezi špičková česká literárněvědná pracoviště. A protože přednáším na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, myslím také na sesterskou jihočeskou Teologickou fakultu, s níž mám velmi přátelské vztahy. Uvažuji-li o této cti, jíž se mi dostalo z vašich rukou, nemohu se ubránit jistému pocitu pohnutí, protože můj vztah k českobudějovickému prostředí je také spoluvytvářen mými, bohužel již zesnulými přáteli, jimiž byli spisovatel Věroslav Mertl a historik Robert Sak. Byli to právě tito mí jihočeští přátelé, kteří mi nabídli spolupráci s českobudějovickým nakladatelstvím Růže, kde jsem mohl s přítelem V. Mertlem a R. Sakem spoluvytvářet onen mimořádný časopis Arch, který měl žel Bohu tak krátké trvání. Při této příležitosti mohlo vyrůst mé celoživotní přátelství s oběma těmito vzácnými lidmi, kteří mě svými přátelskými aktivitami připoutali k jižním Čechám; nebylo snad žádné dovolené, abych ji netrávil právě zde, kde jsem měl pocit radostného domova mezi blízkými přáteli.
Mám-li při této příležitosti říci také pár slov o svém vztahu k literatuře a literární historii, nemohu přirozeně opominout fakt, jak úzce jsou humanitní vědy svázány s historií, kterou jsme prožívali. Ony jsou jejím, byť nedokonalým výrazem a zároveň i jejím – byť parciálním tvůrcem. Když se ohlédnu nazpět na počátek padesátých let, kdy jsem přišel na pražskou Filozofickou fakultu, kolik to jen bylo teoretických konstruktů, exponování nejrůznějších problémů či adorování těch či oněch literárních děl, vše spojeno s proměnami české společnosti. Díky svým vysočanským rodovým kořenům, pevně vrostlým do katolictví, jsem odolal svodům nadšeného svazáckého opojení, jímž jsem byl na Filozofické fakultě obklopen. Zásadní význam a vliv, který v podstatě položil základy k mému celoživotnímu vnímání literatury, měl fakt, že jsem v druhé polovině padesátých let nalezl cestu do Petrkova a navázal velmi intenzivní vztah k Bohuslavu Reynkovi, který se stal posléze mým celoživotním přítelem a jistým rádcem. Setkání s touto, v té době zcela zapomínanou a opomíjenou osobností, žijící ve velmi odpudivých poměrech, byl pro studenta Filozofické fakulty doslova šokem. Nejen kaleidoskop Reynkových vzpomínek, v nichž k dychtivému mladému posluchači vstupovaly osobnosti jako R. M. Rilke, J. Giono či G. Bernanos, ale zejména Reynkova knihovna, okamžitě otevřená dychtivému čtenáři, a také duch Staré Říše, s nímž mě Bohuslav Reynek seznamoval. Všechny soc. realistické mantry, jimiž nás okolí obklopovalo, roztávaly jako sníh na jarním sluníčku při setkávání s osobnostmi, jako byli L. Bloy, G. Trakl a řada dalších, s nimiž jsem se mohl díky Reynkově knihovně i jeho osobním interpretacím seznámit.
Díky těmto impulzům a inspirativnímu prostředí jsem si začal uvědomovat hluboké souvislosti mezi vrcholnými literárními díly a transcendencí, tvořící úhelný kámen jejich trvání v čase. A právě tento fakt se stal posléze mým základním interpretačním modelem, s nímž jsem hleděl na výstavbu i ideovou strukturu literárních děl. I když jsem v období normalizace prošel nejedním nevábným zaměstnáním, posléze jsem se v osmdesátých letech dostal do lexikografického oddělení Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV a zde jsem se uprostřed práce na slovníkových heslech mohl také seznamovat a vyrovnávat s různými filozofickými a literárněvědnými koncepcemi, které byly v minulosti ignorovány. A v těchto souvislostech, nalézaje hloubku i bohatství tradic, se upevňovalo moje vědomí o spjatosti literatury s hlubinami spirituality. A tento jakýsi imaginárně reálný most mezi literaturou a spiritualitou se stal posléze mým základním východiskem, s nímž jsem mohl předstoupit po listopadu 1989 před studenty Katolické teologické fakulty. Díky Bohu, za což nikdy nepřestávám být vděčen, se mi dostalo možnosti, že jsem se mohl setkávat s tolika mladými lidmi a ukazovat jim souvislosti mezi literaturou a prožitkem náboženské víry. V tomto mém směřování, které se většinou setkávalo s pochopením, byla vždy ukryta touha po dialogu, po rozmluvě s novými účastníky mého putování po literatuře. A nebyl to v žádném případě tradiční vztah učitele a žáka, ale proces vzájemného obdarovávání, jež v nejednom případě přerostlo v oboustranné přátelství. Nevím, kolik času mi v mém věku ještě zbývá, ale budu rád za každou hodinu, kdy budu moci svým mladým posluchačům a přátelům připomínat onen základní fakt, že na počátku bylo Slovo a právě ono se stalo prazákladem veškeré literární tvorby, která odedávna zneklidňuje lidská srdce.
Jaroslav Med
České Budějovice, 20. května 2015
