9. února 2018
Tento měsíc oslaví 90. jubileum bývalý zaměstnanec a přítel naší fakulty PhDr. Karel Šprunk. Přečtěte si ohlédnutí jeho spolupracovníků a studentů.
Karel Šprunk se narodil 11. 2. 1928 v Kovářově (okr. Písek), jeho otec byl učitelem. Ačkoli byla rodina, z níž vzešel, po 2. světové válce ideově ovlivněna tehdy dominantním komunistickým světonázorem (bratři se stali armádními důstojníky), Karel Šprunk se navzdory době ubíral jiným směrem, na přelomu 40. a 50. let studoval katolickou teologii. Později vystudoval romanistiku a češtinu na Filosofické fakultě UK, od roku 1962 vyučoval na Univerzitě 17. listopadu (na níž studovali zahraniční studenti ze zemí, které dříve bývaly evropskými koloniemi; na této škole působil např. i katolický lingvista a překladatel Josef Forbelský).
Kolem roku 1968 působil velmi úspěšně na tzv. katolických seminářích, kde byl účastníky jako přednášející velmi oblíben. Postupně vstupoval do povědomí v českém kulturním světě, třebaže byl po začátku normalizace donucen odejít z vysoké školy a živil se nadále výukou v jazykových kurzech. Roku 1978 vytvořil divadelní hru pro jednoho herce nazvanou Úvod do ženské logiky, o dva roky později hru Docenti a strašidla. Oba kusy ve Šprunkově autorském provedení s úspěchem uvádělo Divadlo v Nerudovce, malé, avšak významné kulturní centrum tehdejší Prahy.
Ještě před sklonkem komunistického režimu PhDr. Karel Šprunk přeložil Anzenbacherův Úvod do filozofie, který byl vytištěn v zahraničí a „ilegálně“ dovážen. Jednalo se o důležitý překladatelský počin: dr. Šprunk – po konzultacích s mnoha odborníky – do jisté míry kodifikoval soudobou filosofickou terminologii; učebnice byla opakovaně vydávána, byla (a je) široce používána i nekatolickými pracovišti. Úspěch slavily i Störigovy Malé dějiny filozofie, které Šprunk překládal spolu s Rezkem a Petříčkem. Z dalších učebnic je možno jmenovat překlad Corethova antropologického výkladu Co je člověk? či Maritainova Úvodu do filosofie.
Než se vrátíme ke Šprunkovým překladům, je třeba zmínit jeho učitelské a myslitelské působení rozvíjené ve svobodném společenském prostředí od začátku 90 let. Od roku 1991 dr. Šprunk vyučoval na Katolické teologické fakultě UK filosofické předměty; roku 1993 založil Českou společnost Jacquesa Maritaina. V Křesťanské akademii předsedal přírodovědecko-technické sekci, rozvíjel dialog filosofie a teologie s vědou, působil v tomto smyslu též v redakci časopisu Univerzum, kde mj. publikoval své úvahy. Na KTF se později věnoval výuce filosofie umění.
Karel Šprunk je ceněn jako brilantní překladatel děl významných myslitelů dějin i současnosti, jakými jsou Tomáš Akvinský, G. Leibniz, I. Kant, J. S. Mill, R. Spaemann či R. Swinburne; vedl též tým překladatelů Gredtových rozsáhlých Základů aristotelsko-tomistické filosofie. Šprunk náleží k našim nejvýznamnějším překladatelům filosofické literatury. S ohledem na to bylo jeho celoživotní dílo oceněno vysokým, řídce udělovaným vyznamenáním Ministerstva kultury Patriae amicis. Překladům myšlenkově inspirativních děl se věnuje dosud (R. Guardini, M.Reiser aj.). Letošní blahopřání k narozeninám jsou tak adresována osobnosti nejen mimořádně zasloužilé a nám drahé, ale intelektuálně činné a duchovně svěží.
Karel Šprunk v pohledu svého někdejšího studenta
Dr. Karel Šprunk byl mým učitelem filosofie na KTF UK v letech 1994–1997 (gnoseologie, ontologie, etika, politická filosofie). Stal se jednou z příčin toho, že jsem se od biblistiky, která mě zpočátku zaujala jako oblast mé možné budoucí specializace, rychle a nadobro přeorientoval na filosofii. Ve Šprunkově podání nebyla filosofie pouhou záplavou pouček a logických skládaček, nýbrž čímsi živým a krásným; pojmy vždy naznačovaly hloubku a věty moudrost. Ze spolupráce s dr. Šprunkem jsem se mohl těšit i později: v roce 2010/2011 jsem mu pomáhal při výuce, posuzoval některé mé práce, filosofovali jsme spolu a rozjímali při různých dalších příležitostech v kruhu přátel a kolegů i v osobních rozhovorech.
Pokud bych měl Šprunkovo filosofické myšlení charakterizovat, stěží bych se ubránil použití zkratky „scholastika s lidskou tváří“. Popravdě řečeno, právě myšlenkový svět Karla Šprunka pro mne vždy znamenal nejvýraznější důkaz a ujištění, že je něco takového dobře možné. A postupem času jsem v sobě čím dál více nalézal vůli Šprunka v tomto ohledu následovat.
Měl bych nyní ale vysvětlit, co uvedenou zkratkou míním. V zásadě jde přinejmenším o dva rysy. Za prvé, Šprunk necítí potřebu posilovat „vědecký“ charakter filosofie přespříliš technickou metodikou (jakou vidíme např. u některých odborníků na scholastiku z prostředí analytické filosofie). Nosná a hluboká myšlenka se většinou obejde bez změti logických značek i bez přehnaně exkluzivního scholastického „ptydepe“.
Druhým rysem Šprunkova stylu je otevřenost, nepolemičnost, spojení tomistického základu s pozitivním oceněním jiných filosofií a také moderní vědy. Vzpomínám si, jak jsem byl kdysi jako student na rozpacích z odlišnosti hledisek a stanovisek ve filosofii. Dr. Šprunk mi tehdy řekl: „Myslím, že je tu jedno důležité pojítko, totiž dialog.“ Ve Šprunkově pojetí neznamená „dialog“ totéž co polemika, není ovšem ani nezakořeněným eklekticismem: znamená šanci k porozumění, docenění, k zisku a obohacení, k rozšíření obzorů.
Konečně cítím nutnost s veškerou upřímností komentovat samu jubilantovu osobu. Jeden Šprunkův mladší kolega o něm kdysi s velkou vážností a uznáním poznamenal: „Moc noblesní pán!“ Pojí-li se v člověku skromnost a vlídnost s neobyčejnou kultivovaností a grácií, a často i s moudrým a laskavým humorem, je výsledkem kouzlo osobnosti – k dobru druhých. Elegance ostatně charakterizuje i Šprunkovo monumentální překladatelské dílo, v němž se k hlubokému porozumění připojuje dokonalá krása formy. Za to vše, a možná i za mnoho dalšího, co jsem zde opominul, patří Karlu Šprunkovi dík.
David Peroutka
foto: archiv KTF UK, Oslava 80. narozenin dr. Šprunka, 2008
