• Aktuality

Aktuality

2. března 2018

Ad multos annos: Laudatio ad honorem Professori Ctirad Václav Pospíšil

foto Aleš Masner, KaTydProfesor Ctirad Václav Pospíšil se na začátku března letošního roku dožívá významného životního jubilea. Touto cestou bychom mu chtěli veřejně gratulovat a popřát za všechny vyučující a studenty Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy vše dobré, radostné a stále obohacující přebývání v Trojjediném.


Vedle přání bychom chtěli vyjádřit poděkování. Profesor Pospíšil je na naší katedře již od roku 2002 a byl neopomenutelným strůjcem obnovy teologických studií na naší fakultě. Zavedl metodologii studia odpovídající Druhému vatikánskému koncilu a dlouhá léta jako interní vyučující ji zaštiťoval i odborně. Na výuce hlavních teologických oborů se na naší fakultě stále aktivně podílí. Nejen za to mu však dlužíme veliké díky.

Klikatou cestou k teologii

Náš slovutný kolega Ctirad se narodil v Trnavě v roce 1958, kde jeho otec MUDr. Ctirad Pospíšil působil jako obvodní lékař. Základní školu navštěvoval již v Lochovicích u Prahy a ukončil ji v Praze na Spořilově. Mezi léty 1973 a 1977 studoval Střední všeobecně vzdělávací průmyslovou školu elektrotechnickou v Praze Na Příkopě, kterou ukončil maturitou. Poté byl přijat na ČVUT na obor elektro – energetika. Chtěl se ovšem věnovat teologii, a tak studium ani nezačal. Bezprostředně poté nastoupil jako vývojový technik do ČKD Polovodiče v Praze 4, kde setrval až do března 1980. Další bezmála rok a půl pracoval jako ošetřovatel v LDN v Roztokách u Prahy. Poté odešel do Liberce, kde až do března 1982 působil jako osvětlovač ve Státním divadle F. X. Šaldy. Odtud dostal výpověď, když odmítl spolupracovat na jednom představení z důvodu svého přesvědčení. Následně pracoval jako projektant elektrozařízení v podniku Montážní závody Liberec, odkud odešel v červnu 1986, kdy se vrátil do Prahy. Zde pracoval jako revizní technik elektrozařízení v podniku Stavba Praha až do ledna 1990.

Řeholníkem v utajení

Již v průběhu středoškolských studií, někdy od roku 1975, se tajně připravoval ke vstupu k františkánům. Byl v kontaktu s františkány Cyrilem Kadlecem, Řehořem Marečkem a Alešem Zlámalem. Dne 4. října 1977 tajně vstoupil do české provincie svatého Václava a dostal řádové jméno Václav. V roce 1980 zahájil i svou teologickou průpravu. Až do roku 1987 studoval na tajném studijním institutu provincie. Biskupem Peterem Dubovským byl v roce 1987 vysvěcen na jáhna a v roce 1988 na kněze. Jeho teologické uvažování a nadání bylo v rámci institutu ohodnoceno tím, že mezi lety 1984 a 1989 působil v institutu jako asistent.


Od roku 1984 se také datuje intenzivní dvouleté sledování jeho osoby ze strany StB. Ctirad Václav Pospíšil tak prožil řadu výslechů i několik domovních prohlídek. Byl dokonce obviněn ve věci organizování tajného teologického studia a maření státního dozoru nad církvemi. On ani ostatní spoluobvinění však nebyli dál stíháni –, zřejmě díky silné reakci veřejného mínění v zahraničí.


Po pádu totalitního režimu v listopadu 1989 se otevřela možnost veřejného působení tajně vysvěcených kněží a řeholníků. Hlavně řeholníci tak mohli po dlouhých letech vyjít v řádových hábitech a vrátit se do klášterů. Ctirad Václav Pospíšil jako františkán začal působit v duchovní správě při farním kostele Panny Marie Sněžné v Praze 1. Ovšem již tehdy zazněl příkaz generálního představeného řádu, aby právě on byl vyslán na postgraduální studia teologie na řádovou Papežskou univerzitu Antoniana do Říma.

Římská studia na Antonianu

Ctirad Václav Pospíšil odjel do Říma v červnu roku 1990. Při ústních zkouškách mu bylo vzápětí uznáno předchozí tajné teologické studium a začal se specializovat na dogmatickou teologii se zvláštním zaměřením na christologii a ekleziologii. Mezi zdejšími význačnými františkánskými učiteli často a rád vzpomíná na františkány Umberta Bettiho, Marca Adinolfiho a pochopitelně na svého školitele Vincenza Battagliu.


Na Antonianu obhájil v říjnu 1992 licenciátní práci (L'obbedienza di Gesù Cristo secondo Fil 2,8 e nell'ambito della teologia della croce) a ve studiích pokračoval. V listopadu 1995 pak veřejně obhájil dizertační práci s titulem La teologia della croce di San Bonaventura a získal titul doktora teologie.

Pan učitel

Na začátku roku 1996 se Ctirad Václav Pospíšil vrátil do České republiky a od února začal vyučovat dogmatickou teologii na CMTF UP v Olomouci. Na naší pražské KTF UK tehdy nenašel otevřené dveře. Do Olomouce pravidelně dojížděl z Uherského Hradiště, kde bydlel v tamní františkánské komunitě. V říjnu 1997 se na téže teologické fakultě CMTF UP v Olomouci habilitoval prací Ježíš z Nazareta, Syn Boží a Syn člověka a přednesl požadovanou veřejnou habilitační přednášku na téma Světla a stíny Anselmova spisu Cur Deus homo. V březnu 1998 byl kooptován za člena korespondenta Mezinárodní papežské mariánské akademie (Pontificia Academia Mariana Internationalis), na což navázal v roce 2009, kdy byl zakladatelem České christologické a mariologické akademie.


V roce 2001 se vydal na pole dosud neorané a naprosto unikátní. Od října téhož roku totiž začal učit systematickou teologii na HTF UK v Praze. Zde přednáší dodnes a na poli ekumenismu tak hraje klíčovou roli. V květnu 2002 mu byl udělen prezidentem Václavem Havlem titul univerzitního profesora systematické teologie Karlovy univerzity v Praze. Od roku 2002 se konečně dostal i na pražskou KTF UK, kde stál za proměnou zdejších teologických studií podle adekvátní metodiky vycházející z Druhého vatikánského koncilu. Na naší fakultě se pan profesor Pospíšil zaměřuje především na christologii a trinitologii, mariologii, metodu v dogmatické teologii a v neposlední řadě na nauku o stvoření. Nemůžeme opomenout ani jeho výuku na Institutu františkánských studií, kde úzce spolupracuje se svou sestrou Ludmilou Pospíšilovou OSF.


Připomenutí si zaslouží jedno z jiskrných Pospíšilových charismat. Je rétor s talentem od Boha, který strhává posluchače „do Boha“. Přednáška o vnitrobožských vztazích se stává dobrodružstvím jejich vlastního života. Je ovšem také dobré říci, že častokrát se profesor Pospíšil projevuje jako „Boží bojovník“, který kácí modly. Nebortí je však proto, aby ničil, ale pro svobodu Boží a v důsledku toho i pro svobodu Božích dětí. S tím souvisí občas i peprný slovník, který činí jeho výroky nezapomenutelnými. Jak si v tom notoval s nedávno zesnulým doc. Jaroslavem Medem, literárním historikem, s nímž na KTF dlouhá léta sdílel jeden notně zakouřený kabinet!

Krátký přelet nad bibliografií

Představit v kompletnosti dílo profesora Pospíšila je dnes již nadlidský úkol. Vedle několika desítek monografií, odborných studií, ale i popularizačních esejí, a několika stovek recenzí hraje důležitou úlohu i jeho překladatelská činnost (připomeňme dokumenty Mezinárodní teologické komise, nejnověji a kompletně: Dokumenty Mezinárodní teologické komise 1969–2017 a některé další texty Papežské biblické komise a Kongregace pro nauku víry, kde byl editorem s E. Krumpolcem – Olomouc 2017). Tematicky se jednotlivé položky věnují christologii, trinitologii, eklesiologii, metodě v dogmatické teologii, pochopitelně i mariologii, dějinám české teologie a v poslední době také teologii stvoření a přesahům teologie a přírodních věd.


Udělejme jen krátký a tím nutně redukovaný výčet. Mezi význačné monografie musíme jistě zmínit jeho christologii a soteriologii (Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel – Praha), kterou neustále doplňuje (4. vydání z roku 2011) hlavně v systematické části, kde se nebojí pokládat otázky po spáse předků člověka nebo po univerzálním spasitelském významu Ježíše pro hypotetické mimozemšťany. K tomuto dílu do jisté míry patří obsahově menší, ale svým tématem neméně důležitá teologická esej o trinitární teologii dějin (Ježíš Kristus – Pravda dějin. Trojiční a christocentrická teologie dějin – Kostelní Vydří 2009).


Nezastupitelnou úlohu v celé Pospíšilově teologii hraje jeho vlastní interpretace díla svatého Bonaventury. Nejenže profesor Pospíšil obohatil českou jazykovou kulturu o překlady dvou stěžejních děl tohoto slavného rodáka z Bagnoregia (Itinerarium mentis in Deum, Breviloquium – Praha 1997 a 2004), ale hlavně nám předložil v českém jazyce upravenou verzi svého doktorátu (Soteriologie a teologie kříže Bonaventury z Bagnoregia – Brno 2002), kterou později opět upravil, doplnil a vydal znovut italsky (La salvezza dell´uomo e la teologia della croce di Bonaventura da Bagnoregio – Udine 2010). O tom, že jde o analýzu a interpretaci vskutku světové extratřídy hovoří například i to, že pan profesor přispěl do bonaventurologického slovníku klíčovými hesly „croce“ a „umiltà“ (Dizionario Bonaventuriano: Filosofia, Teologia, Spiritualità – Padova 2008).



Pokud můžeme – i přes šíři jeho záběru a stále neutuchající aktivitě – uvažovat o vrcholu Pospíšilova díla, pak lze říci, že je to jeho trinitární teologie. Přitom svůj monumentální náčrt (Jako v nebi tak i na zemi. Náčrt trinitární teologie – Praha) opět stále upravuje, doplňuje a zpřesňuje (3. vydání z 2017). Snad můžeme zobecnit a konstatovat, že Pospíšilův pohled na svět je důsledně trinitární. Právě v tom zřejmě nejjasněji následuje svého mistra svatého Bonaventuru (vzpomeňme na teologické kompendium Breviloquium). Pospíšilova syntéza, která vrcholí v plně katolickém intellectus fidei, otevírá nové obzory pro náš praktický život i niternost naší víry. Málokterý český teolog dokáže důsledky věřeného tajemství promítat do obyčejného života, do zbožnosti, do života modlitby, jako právě profesor Pospíšil. Vždyť i jeho zájem o mariologii není jen monologem o výsadách Panny Marie, ale hlubokou meditací nad Otcem, jehož je Maria obrazem (Maria – mateřská tvář Boha – Kostelní Vydří 2004). Pozapomenuté nesmí zůstat ani jeho teologické pojednání o službě (Teologie služby. Kniha nejen pro ty, kdo se zabývají křesťanskou charitou a diakonií – Kostelní Vydří 2002).


Profesor Pospíšil však v promýšlení víry pokračuje dál. V posledních letech se zahloubal do dějin české teologie (Různé podoby trinitární teologie a pneumatologie 1800–2010. Tvářnosti české katolické trojiční teologie a pneumatologie 1800–1989 – Brno 2011), aby zde nalezl perly, které dodnes vynáší na světlo v podobě představení netušených souvislostí v otevřenosti českých teologů první poloviny 20. století k evoluční teorii. Nejprve svou práci vydal v Olomouci (Zápolení o naději a lidskou důstojnost. Česká katolická teologie 1850–1950 a výzvy přírodních věd v širším světovém kontextu – Olomouc 2014), aby ji pak zásadně doplnil, přepracoval a vydal v Praze (Zápolení o pravdu, naději a lidskou důstojnost – Praha 2017). Hlavní linkou těchto monografií – a koneckonců i připravované nové monografie ke světovému kontextu teologie a výzev přírodních věd – je spjat s jednou předešlou monografií, v níž snad vůbec poprvé někdo z českých teologů tak obšírně hovořil o metodologii teologie (Hermeneutika mystéria. Struktury myšlení v dogmatické teologii – Kostelní Vydří 2010, ve 2. vydání). Právě zápas o hodnotu a místo teologie nejen na univerzitě, ale i ve společnosti, stojí zřejmě v pozadí profesorova obrovského úsilí z posledních let. Dlouhá léta je členem akreditačních a grantových komisí, vědeckých rad fakult a univerzit, takže boj s technokraty, kteří se snaží vzdělání podřídit zákonům trhu, zná z bezprostřední zkušenosti. Možná i proto jeho poslední monografie nesou variace na téma „zápolení o pravdu, naději a lidskou důstojnost“.


Alespoň zmínit musíme i celou řadu zvláštních ocenění a medailí nebo profesorovo úzké napojení na místní katolickou církev – ať už na Českou biskupskou konferencí (je členem Teologické komise pro nauku víry při ČBK), nebo na jednotlivá arcibiskupství (Praha a Olomouc) a biskupství (Hradec Králové). Starost o českou církev je totiž jednou z dalších konstant profesorova zápolení. Jistě není od věci v této souvislosti připomenout jeho katolickou interpretaci mistra Jana Husa (Husovská dilemata – Kostelní Vydří 2015) a připravovanou monografii o Tomáši G. Masarykovi.


Co říci závěrem? Drahý pane profesore, milý Ctirade, děkujeme Ti za vše, co pro nás, pro naši fakultu, pro naši církev, pro teologii jako takovou, pro ekumenismus i pro svobodu slova děláš. Vytrvej a neochabuj! Stále potřebujeme Tvůj prorocký hlas, který nám dává impulzy a zapaluje nás. Spolu s Tebou pějeme zpěv díků a chval Trojjedinému, Otci i Synu i Duchu svatému. I přes postní období se nebojíme na Tebe připít: Ad multos annos!


Lukáš Nosek, Benedikt Mohelník


Fotografie: Katolický týdeník, archiv KTF

Sdílet na:  
Váš názor
Kontakty

Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy

Thákurova 3, Praha 6, 160 00

IČO: 00216208 DIČ: CZ00216208

číslo účtu: 32034061/0100

Identifikátor datové schránky: piyj9b4


Další kontakty



Jak k nám