Aktuality

Odešel teolog Václav Wolf

Václav Wolf se narodil 1. března 1937 v Praze. V r. 1955 složil maturitní zkoušku na střední všeobecně vzdělávací škole. Vstoupil do kněžského semináře a studoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze se sídlem v Litoměřicích, kterou absolvoval r. 1960. Téhož roku přijal kněžské svěcení. Až poté absolvoval dvouletou vojenskou službu, po níž nastoupil do duchovní správy: v letech 1962–1966 byl kaplanem v několika pražských farnostech. V téže době absolvoval na CMBF doktorské studium, v jehož závěru obhájil disertaci Čas – významný činitel v soudobé křesťanské teologii. Od dubna 1967 pak působil na teologické fakultě jako asistent při katedře biblických studií.

Politické uvolnění Pražského jara umožnilo, že strávil habilitační biennium (1968–1969) na Univerzitě Jana Gutenberga v Mohuči (Mainz), kde vypracoval spis Die unsterblichkeit der Seele in der aktuellen theologisch-philosophischen Diskussion a získal venia docendi pro obor filosofické propedeutiky a dogmatické teologie. Na CMBF se jeho habilitace uzavřela v červnu 1970 a v říjnu 1971 se pak stala rozhodnutím Ministerstva kultury platnou na území ČSSR: Václav Wolf byl jmenován docentem filosofie a speciální dogmatiky. V letech 1970–1972 přednášel filosofii a mezi léty 1969–1977 dogmatickou teologii. V té době vznikl jeho volný překlad a výběr z knihy německého teologa Ludwiga Otta Grundriss der katholischen Dogmatik, z něhož se potom učila dogmatika až do r. 2002.

Wolfovo působení se tehdy rozšířilo o členství v Teologické komisi při Sboru biskupů a ordinářů: v období let 1970–1973 mu připadla role sekretáře teologické sekce a v letech 1975–1983 role sekretáře. Mezitím ovšem na CMBF zesílily normalizační tendence, které se tu projevovaly od roku 1970 a zvláště po odchodu děkana Jana Merella v roce 1974. Na konci roku 1977 dolehly také na Václava Wolfa, jehož působení bylo rozhodnutím státních orgánů ukončeno. Přešel tedy do duchovní správy, od roku 1979 po dobu deseti let působil ve farnosti v Hostivaři.

Pád komunistického režimu přinesl další výraznou změnu. František kardinál Tomášek žádal 18. prosince 1989 Ministerstvo kultury ČSR – Sekretariát vlády ČSR pro věci církevní o jmenování Václava Wolfa na místo docenta věrouky a současně také požádal ministra kultury ČSR, aby byl Wolf jmenován profesorem a vedoucím katedry věrouky a aby byl současně potvrzen ve funkci děkana fakulty. Navržená jmenování byla provedena s platností od 1. ledna 1990. Zdá se, že Wolfa do těchto funkcí doporučil Oto Mádr, Stanislav Prokop a zejména Jan Matějka.

Po přesunu CMBF do Prahy a její reinkorporaci do Univerzity Karlovy (pod názvem Katolická teologická fakulta) byl Wolf v květnu 1990 jmenován vedoucím katedry systematické teologie a přijat do pracovního poměru jako profesor pro obor filosofie a speciální dogmatika. V letech 1990–1997 byl děkanem a velký vliv na směřování akademické obce si podržel i poté, co se jeho nástupcem stal Jaroslav V. Polc. Celé toto období provázely intenzivní a medializované polemiky o programovém směřování fakulty a o způsobech jejího vedení. Jejich nedílnou, umocňující součástí byly i osobní tenze mezi zúčastněnými, zejména mezi vedením fakulty a velkým kancléřem Miloslavem kard. Vlkem, ale i uvnitř akademické obce. Řady našich absolventů zůstávají těmito událostmi zjizveny.

Nestranně objektivní a dostatečně informované poznání této periody není dnes ještě možné. Tehdy se často skloňovaly pojmy ghetto, polarizace, tradicionalismus a progresivismus, pravověří a modernismus, předkoncilní a pokoncilní teologie, specifika kněžství apod. Coby pamětník a aktér událostí (od r. 1998) mám za to, že z teologického hlediska se spor týkal vztahů mezi jednotlivými životními stavy církve, způsobu, jímž se má církev vztahovat k soudobé společnosti, a toho, jaké místo v tom všem náleží teologické fakultě. Tato témata zůstávají obtížná dodnes.

Nebyla ale pro vývoj událostí rozhodující. Ten ovlivnila především dvě rozhodnutí státních a univerzitních orgánů mezi léty 2001 a 2002. Prvním z nich bylo usnesení Akreditační komise o tom, že jsou fakultě vzhledem k nedostatečné odbornosti pedagogického sboru (malá publikační činnost, velmi nízké procento habilitovaných) odebrány akreditace všech pregraduálních i postgraduálních studijních programů a akreditace pro habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem. To fakticky znamenalo zastavení činnosti fakulty. Naštěstí byl poskytnut i určitý časový prostor pro potřebné změny. Druhým klíčovým krokem bylo rozhodnutí MŠMT o takřka úplném omezení působnosti fakultních orgánů vzhledem k neplnění zákonných povinností, včetně absence platných vnitřních předpisů, jež bránila platné volbě samosprávných orgánů. Následná „nucená správa“ ústila v sérii kroků, díky nimž je tu Katolická teologická fakulta dodnes.

Václav Wolf byl v únoru 2002 odvolán z funkce vedoucího katedry systematické teologie. Dne 6. května 2002 mu pak velký kancléř fakulty Miloslav kardinál Vlk odebral kanonickou misi. Dále však trval Wolfův pracovní poměr bez pověření výukou. Jeho působení bylo ukončeno 31. prosince 2003 tak, že byl rektorem Ivanem Wilhelmem převeden do Ústavu dějin Univerzity Karlovy, kde pracoval do konce r. 2018. Konal také občasné přednášky na Filozofické fakultě a v soukromí.

Vedle toho byl Václav Wolf v letech 1987–2010 kanovníkem a děkanem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském a do r. 2004 také správcem tohoto chrámu. Z kapituly odešel poté, co se dostal do sporu s arcibiskupem Dominikem Dukou, když odmítl dohodu mezi Správou Pražského hradu a Metropolitní kapitulou u sv. Víta o společné správě katedrály a věcech s tím souvisejících a také stažení související stížnosti u Ústavního soudu. Od roku 2005 byl ustanoven výpomocným duchovním farnosti kostela sv. Prokopa na Žižkově, od roku 2012 pak čestným kanovníkem Kolegiátní kapituly Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejně.

Do období po odchodu z teologické fakulty spadá Wolfova horlivá publikační činnost u Matice cyrilometodějské, jež přinesla knihy Syntéza víry (2003), Lidská identita v proměnách (2004), Neposkvrněné početí Panny Marie v průběhu historie (2005), Psychologie Kristovy osobnosti (2006), Pražská univerzitní teologie v 17. století (2007), Svátosti v pohledu českého baroka (2009), Po stopách nekonečna: Nauka o Trojjediném Bohu v pojetí českých univerzitních mistrů porenesanční doby (2010), Nehmotné bytí podle Rodriga Arriagy (2011), Na úsvitu lidských dějin (2012), Úvodem k islámskému myšlení (2013), Budhismus v katolické perspektivě (2014), Ontologické aspekty čínského myšlení (2015), Hindu: filosofické pozadí indické kultury (2016), Filosofické panoráma Latinské Ameriky (2018), Ozvěny ze světa skepse (2018).

Poslední citovaná kniha je jakýmsi symbolickým závěrečným slovem pana profesora, který se v ní věnuje tématu, jež ho velmi trápilo: stavu „permanentní pochybnosti“ na poli filosofie a teologie. Věren svým přesvědčením, píše: „Zatímco ještě v nedávné minulosti se nauku katolické církve pokoušeli rozložit kritici žijící mimo tuto církev – ateisté, jinověrci, dnes pocházejí zpochybňující aktivity spíše od katolíků samotných. […] křesťanští hledači pravdy mají jednu výhodu: svědectví někoho, kdo tam byl – Krista Ježíše, jediného skutečně vtěleného Boha v dějinách lidstva. Tomu je možno v upřímné modlitbě svěřit své pochybnosti. Komu nestačí božsky tiché ujištění v lidském nitru, pro toho jsou k dispozici čitelná a slyšitelná dogmata neomylného magisteria katolické církve. A Bůh je připraven hledající ozářit světlem víry a povzbudit silou milosti Svatého Ducha“ (s. 130, 139–140).

Závěrem mi budiž dovolen osobní dovětek. Ačkoli jsme v letech 1998–2003 zaujímali odlišná stanoviska a zúčastnili jsme se tehdejších událostí jako protivníci, a třebaže si dodnes myslím, že tehdy zaujal chybné postoje, nakonec jsme k sobě s panem profesorem našli vstřícný vztah. Občas jsem se s ním potkával v Archivu Univerzity Karlovy a vždycky jsme si přitom pěkně povídali. Dokonce se mnou konzultoval některé otázky. Byl také tak laskav, že přijal pozvání na mou inauguraci do funkce děkana. Několikrát mi potom volal, když něco potřeboval. Vyzýval jsem ho, aby se nerozpakoval dle potřeb užívat titul emeritního děkana Katolické teologické fakulty, což mu pomáhalo zejména při jeho zahraničních cestách. Náš poslední telefonát se týkal právě toho, jak fakultu tímto způsobem reprezentoval v Indii. V tom všem byla obsažena naše spolupráce na Boží vinici a tiché smíření mezi námi, i mezi ním a akademickou obcí. Jsem tomu velice rád.

Prof. ThDr. Václav Wolf zemřel dne 25. dubna 2019 v důsledku masivního ataku mrtvice.

Kéž ho Pán přijme do náruče svého nekonečného milosrdenství a ukáže mu zřejmým způsobem všechna tajemství, která se tento jeho služebník snažil poznávat a hájit! R.I.P.

prof. PhLic. Vojtěch Novotný, Th.D., děkan

^{Zdroj fotografií: Wikipedia, Kolegiátní kapituly Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejně, FB, archiv autora}