Podrobněji o historii KTF UK ****************************************************************************************** * Historie ****************************************************************************************** Katolická teologická fakulta je historickou součástí Karlovy univerzity, jejíž počátky sah a měla opět předchůdkyni ve škole při svatovítské katedrále, takže opravdu můžeme mluvit o tradici pražského teologického studia. Církevní školství má úctyhodnou minulost. Již sv. Augustin a sv. Eusebius z Vercelli shrom sebe mladé žáky a připravovali je na duchovní dráhu; v době karolínské biskup Chrodegang d biskupům a opatům, aby při katedrálách a klášterech zřizovali školy pro budoucí klérus, a církevní sněmy vyžadovaly opětovně jako podmínku svěcení určitý stupeň vzdělání. Graciánov pozdější papežské dekretálky podávají o tom řadu dokladů. Základním požadavkem bylo umění znalost církevního zpěvu a znalost latinské gramatiky k porozumění Písmu svatému a rétorik Mimoto klerik musel umět udělovat svátosti (v čemž je zahrnuta penitenciální praxe) a sest každý církevní rok kalendář (tzv. computus). Před svěcením se kandidát podrobil zkoušce. K jej zkoušel ze zpěvu (liturgie byla většinou zpívaná) a kanovník - scholastik z literatury vědomostí. Podle ustanovení 3. a 4. koncilu lateránského měla býti při a všech katedrálách mistra svobodných umění, který by zdarma vyučoval kleriky a chudé studenty (praefectus cle metropolitních chrámech měla býti zřízena prebenda pro kanovníka, který by kleriky a kněze svatému a základům duchovní správy. Tento kanovník (canonicus theologus nebo scholasticus) školy. Jestliže již v misijním období našich dějin se slovanští i latinští kněží věnovali příprav dorostu, tím více toho bylo třeba, když r. 973 Čechy dostaly vlastní církevní organizaci. katedrále zahájila činnost hned po zřízení biskupství. První pražští biskupové byli vybírá benediktinského řádu, který na vzdělání kladl velký důraz, proto dbali, aby jejich katedrá úroveň. Svědčí o tom zpráva, že v letech 1008-1018, tedy pouhých 35 let po zřízení biskups v Praze slavný mistr Hubald z Lutychu. Reforma katedrální kapituly, provedená v letech 106 proboštem Markem, se týkala v nemalé míře i školy. Přítelem prvního českého kronikáře, kap Kosmy, byl ředitel školy, kanovník a arcikněz Gervasius; měl titul magister. Titul scholas vyskytuje ponejprv r. 1203 a pravidelně od r. 1234. Z toho roku se zachoval náhodný pohled žáků pražské katedrální školy. Podle starého zvyku vpadli žáci, oslavujíce svátek Mláďátek průvodu - s tichým souhlasem biskupa a kapituly - do břevnovského kláštera a řádili tam ta že opat si na ně stěžoval papeži Řehoři IX. Ten nařídil, aby škoda byla nahrazena, a podob kláštera zakázal, ale žáci pořádali rozpustilé výpravy do kláštera i později, až se břevno rozhodl vyplácet jim raději jako výkupné od pustošení kláštera věrduňk stříbra. Jednání jm kapituly i žáků vedl tehdy kapitulní děkan Vít, velký přítel a dobrodinec kněžského dorost liturgického zpěvu a liturgie při pražské katedrále. V bouřlivém roce 1248 pražské katedrá zaniklo, ale za vlády Přemysla Otakara II. bylo obnoveno a znamenitě se povzneslo. Kolem r působili tři rodilí Češi: mistři Očko a Bohumil přednášeli gramatiku a logiku, mistr Řehoř pozdější pražský biskup, vykládal přírodovědecké spisy Aristotelovy (De natura). Dobře byl o potřebné knihy. Biskup Daniel, provázející knížete Vladislava na výpravě císaře Fridrich proti Milánu, poručil kanovníkovi Vincencovi, aby koupil Decreta a jiné knihy, kapitulní d mimo liturgické knihy i mnoho homiletických (sermones). Svou úrovní připomínala tedy svato skutečné „studium particulare . Proto přitahovala i studenty z okolních zemí. Studoval na admontský opat Engelbert a pozdější bavorský kronikář a opat Fürstenfeldského kláštera Vol příznivcem vědy, zvláště vědy teologické, byl král Václav II. Ačkoliv se mu vlastního škol nedostalo, dohonil všechno později díky své dobré paměti a nashromáždil si bohaté vědomost kronikář o něm vykládá, že uměl celé části Písma svatého nazpaměť, rád se zablýskl svými t vědomostmi, živě disputoval s učenými teology, ano často je uvedl do rozpaků. Byl však zbě vědeckých oborech a jako s teology o Písmě, rozmlouval s juristy o jejich právnických příp lékaři o léčebných prostředcích, a to odborně: „cuilibet in terminis suae facultatis allud apposuit - každému v termínech jeho nauky narážkami předkládal otázky . Není divu, že v my krále vznikl plán založit skutečné učení se všemi výsadami po vzoru generálních studií záp však byly silnější nežli král a teprve císař Karel IV. r. 1348 tohoto cíle dosáhl. Karel IV. dostal od papeže Klimenta VI. svolení, aby univerzita, již hodlal v Praze založi tj. aby měla i teologickou fakultu. Byl to od Klimenta VI. vůči jeho bývalému žáku zvláštn protože avignonští papežové, zcela oddaní francouzským zájmům, žárlivě střežili teologický Sorbonny. Měla-li ovšem nová fakulta teologická držet krok s pařížskou a s jinými teologic západoevropských univerzit, musel panovník pro ni opatřit schopný profesorský sbor, a to n starost. Zhostil-li se tohoto úkolu úspěšně, vděčil za to do značné míry řeholním generáln jež v pražských klášterech tehdy existovala (generální studium dominikánské u sv. Klimenta u sv. Jakuba a augustiniánské u sv. Tomáše) nebo později byla založena (generální studium u P. Marie Sněžné a cisterciácké v koleji sv. Bernarda). Řeholní lektoři Jan Moravec OP, J OP, Vojtěch Bludův OFM a Mikuláš z Loun OESA se stali prvními profesory teologické fakulty obsazovali z počátku i katedru, kterou při kostele svatovítském zřídil arcibiskup Arnošt z Normální působení fakulty bylo umožněno teprve zřízením univerzitních kolejí. R. 1365 zalo vévoda Rudolf univerzitu ve Vídni a ta, třebas zatím postrádala teologické fakulty, znamen vážnou soutěž. Polekaný panovník založil proto hned následujícího roku (1366) kolej, nazva Collegium Carolinum. Kolej byla zřízena pro dvanáct profesorů a byla spojena s jiným ústav (z r. 1342), s kolejí Všech svatých, s tím, že její kanovnická místa byla na příště vyhraz Karolina. Podle panovníkova přání měli všichni kolegiáti Karolina studovat teologii a dva mít teologické akademické grady a konat z teologie přednášky. Nové, dříve netušené možnost teologické fakultě rok 1378. Velké západní schizma rozdvojilo křesťanstvo, a protože Franc vzdoropapeže Klimenta VII., čeští a němečtí profesoři z Paříže odešli. Mnozí z nich přesíd a arcibiskup Jan z Jenštejna rozradostněný, že „z loupení Francie obohatí Čechy , pohnul k IV., že založil další kolej nazvanou po něm Collegium regis Venczeslai, a opatřil také Kar budovu uprostřed města. Bohužel však arcibiskup Jan z Jenštejna upadl u krále v nemilost p kdy potřeboval jeho podpory, aby univerzita zvládla všechny úkoly na ni kladené. Cizinci, Paříže, nebyli spokojeni s dosavadními výsadami a domáhali se nových, a to na úkor živlu d hrozilo vytlačení z nejlepších profesur propůjčovaných v kolejích. Češi se tomu vzepřeli a pomoci arcibiskupovy, Němci se proti arcibiskupovi jakožto kancléři univerzity odvolali do posléze urovnán kompromisem. Čechům bylo v kolejích přiznáno pět profesur, cizincům šest a dvanácté profesury se měli všichni střídat. Toto narovnání cizince neuspokojilo a dosti ji roku 1385 do Vídně na nově zřízenou a bohatě dotovanou teologickou fakultu. R. 1386 založi pražští mistři univerzitu v sídle falckého kurfiřta v Heidelberku, o dva roky později odeš profesoři na nově zřízenou univerzitu do Kolína nad Rýnem, další r. 1392 do Erfurtu. Koneč král Ladislav Jagiello s vydatnou pomocí pražských profesorů založil univerzitu v Krakově opustil Prahu po vydání dekretu kutnohorského r. 1409 a založil univerzitu v Lipsku. Tak s počáteční převaze cizinců na Karlově univerzitě a její teologické fakultě (z nejvýznačnějš Heinricha Tottiga z Oyty, Konráda ze Soltau, Jana z Waes, Heinricha Perchinga, Matouše z K Marienwerdera, Alberta Engelschalka, Mikuláše Magni z Javora, Matěje z Lehnice, Mikuláše z Isnerova, Jindřicha z Bitterfeldu OP, Jana ze Soestu OP, Jana Klenkoka OESA, Jana z Brakel Zbraslavě OCist) přibývalo Čechů (Jenek Václavův, Mikuláš Biceps OP, Fridman z Prahy, Miku Jan z Mýta, Matěj z Janova, Mikuláš Rakovník, Štěpán z Kolína, Petr ze Stupna, Petr ze Zno český živel zcela převládl (Jan Eliášův, Stanislav ze Znojma, Ondřej z Brodu, Štěpán Páleč generace v čele s Janem Husem). Předpokladem teologického studia bylo absolvování fakulty artistické. Studium teologie trv Pro nejnižší akademický gradus byl předepsán věk 25 let, pro licenciát 30 let a pro doktor ve skutečnosti kandidáti dosahovali těchto hodností pro rozmanité příčiny ve věku značně v posluchač navštěvoval šest let přednášky o Písmu sv. a o Lombardových knihách Sentencí, by cursor biblicus k dvouletému výkladu Písma sv. a když se dalším studiem připravil k výklad Sentencí a dvě léta je vykládal, dostal titul baccalarius formatus. Těchto hodností nezísk nějakou zkouškou, nýbrž podle dobrého zdání profesora - promotora. Jako v řemeslnickém cec za tovaryše, že se důkladně vyučil řemeslu, a na základě jeho úsudku přijímal ho cech za m profesor, který kandidáta a jeho vědomosti dobře znal většinou s ním v koleji bydlil, disp a dozíral na způsob jeho života - jej navrhoval k biblickému kursu a k čtení o Sentencích sboru, a ten o návrhu rozhodoval. Pak nastalo další studium, pravidelná účast na disputací dalších povinností, jmenovitě činnost kazatelská, a to pod stálým dohledem profesora promo omezení veřejné činnosti a dozor mistra promotora přestávaly teprve licenciátem. Teprve te hodnosti licenciátu, se stával plnoprávným členem fakulty. A opět nedosahoval tohoto gradu usnesením fakultního sboru a slavnostní promocí. Kdo chtěl získat hodnost doktora teologie podrobit dvěma složitým disputacím, načež mu byl odevzdán doktorský biret. Protože však do hodnosti bylo velmi nákladné, kandidáti se většinou spokojovali licenciátem, který jim ský doktorů s výjimkou univerzitní profesury. Hlavním předmětem studia bylo Písmo svaté. Bakalář kursor měl za úkol během dvou let vylož z Písma, při čemž se mělo dbát, aby bakaláři postupně vyložili celé Písmo svaté. Výklad mě („non extense litteras dividendo vel exponendo ), hlavní důraz kladen na smysl alegoricko- vždy předcházela chvalořeč na Písmo svaté (recommendatio Scripturae). Jako příklad takovéh výkladu můžeme uvést výklad listů sv. Pavla od Ondřeje z Brodu nebo výklad kanonických lis 109-118 Jana Husa. Mistři teologie psali výklady obšírnější, vplétajíce do nich celé teolo Pověstný byl v tom směru Heinrich z Langensteinu, který vykládal první čtyři kapitoly Gene let. Výklad evangelia sv. Matouše od Petra ze Stupna má 300 folií. Kromě toho napsali praž výkladů Otčenáše, Pozdravení andělského, Desatera, umučení Páně apod. Výklad každé ze čtyř knih Lombardových Sentencí byl zahajován (principium) chvalořečí na m Boží obsaženou v Písmě svatém a v přednášce samé položil sentenciář určitou kvestii, o níž jinými sentenciáři, svými „konkurenty . Tiskových výkladů se z pražské teologické fakulty počet, ale byl vydán pouze výklad Husův a jinak pozornost byla věnována (nikterak uspokoji komentáři dominikána Mikuláše Bicipita a částečně komentářům Jana Klenkoka OESA a Konráda Ostatní výklady čekají teprve na prozkoumání. Důležitou součástí povinností akademických f bakalářů i mistrů, byla činnost kazatelská. Kázávalo se pravidelně o nedělích a svátcích, velkých svátků, ve všedních dnech doby postní, v týdnu velikonočním a svatodušním, v kvate dnech, při zádušních mších za zemřelé členy univerzity a o významnějších výročích, zejména zakladatele univerzity (29. listopadu), a to v kostelech řeholí, jež měly generální studia sv. Havla poblíž Karolina a v katedrále svatovítské. Co do formy kázání představovala typ tj. nezabývala se celou perikopou, nýbrž jedním nebo dvěma verši. Často bývali univerzitní jako kazatelé na synody, které se konaly od doby arcibiskupa Arnošta z Pardubic dvakrát ro a o sv. Lukáši. Synodálních promluv pražských mistrů se zachovalo dodnes přes třicet. Kazatelská činnost nutila mistry, aby se hlouběji zamýšleli nad úpadkovými zjevy v církevn hledali cestu k nápravě. Projevem takových snah je reformní spis Matouše z Krakova De squa Romanae, nemilosrdně odhalující nepořádky v papežské kurii, a dílo De regulis Veteris et N v němž jeho autor Matěj z Janova staví proti sobě pravé a falešné křesťanství, ukazuje, ja rozlišovat, a udává prostředky k zachování pravého křesťanství (jmenovitě časté přijímání Reformní ráz mají i teologické disputace zabývající se dovoleností úroků, nespravedlností praktickými časovými otázkami. Třebas kritika soudobých zlořádů byla velmi ostrá, nevybočo církevní nauky a kázně. Podstatná změna nastala, když počátkem 15. století nastoupila nová generace, která se přidržovala filosofického realismu, protože si od něho slibovala účinně ve svých snahách o nápravu soudobých poměrů. Převratná nauka o církvi a státu, kterou hlás představitel realismu anglický mistr John Wiclif, plně zaujala jeho české stoupence. Wicli logik a promyslil svou filosoficko-teologickou soustavu tak důsledně, že nebylo možno z ní vybírat a pokoušet se smiřovat některé teze s naukou církve. Proto mezi stoupenci Wiclifov odpůrci, k nimž patřili všichni doktoři teologické fakulty, docházelo k stále ostřejším sr král Václav IV. čtyři doktory bohosloví zbavil úřadu a vypověděl z království a Husovi nař z Prahy. Protože brzy potom první vypovězené doktory (Stanislava a Petra ze Znojma, Štěpán Eliášova) následovali i ostatní čtyři jejich kolegové (Ondřej z Brodu, Heřman z Mindelheim a Jan Hildessen) a protože ani Hus ani žádný z jeho přátel doktorát teologie neměli, teolo přestala existovat. Stanislav ze Znojma zemřel na cestě do Kostnice, Štěpán z Pálče s Maří vynikli jako reformní kazatelé na kostnickém koncilu a pak se uchýlili do Polska, Ondřej z jako profesor univerzity v Lipsku, Heřman z Mindelheimu byl husity usmrcen a o ostatních p zpráv. Bohoslovecká fakulta nebyla obnovena ani po skončení husitské revoluce. Ojedinělé teologic artistické fakultě ji nemohly nahradit a pokusy vůdce utrakvistů M. Jana z Rokycan vyškoli síly v cizině selhaly. Jeho svěřenci, kteří odcházeli na italské univerzity, se vraceli ja kalicha. Katolický klérus docházel vzdělání na obnovené katedrální škole svatovítské. Po r tam jako profesor někdejší žák artistické fakulty M. Prokop z Kladrub, který získal doktor Lipsku, později M. Václav Křižanovský. Hlubší a soustavné studium bohosloví bylo umožněno teprve počátkem 2. poloviny 16. století v Praze v bývalém dominikánském klášteře sv. Klimenta usadili jezuité a zřídili si tam fil teologickou akademii, jež dostala právo promoční. Bohoslovecké studium trvalo čtyři léta a obstarávali dva, nejvýše tři profesoři. Vykládali Písmo sv. podle Vulgáty se zřetelem k te řeckému, dogmatiku podle Petra Lombarda a sv. Tomáše Aquinského, pokud se s nimi jezuité s podle učebnice Suarézovy, a mimo systematickou dogmatiku podávali také návod, jak obhájit jinověrcům (polemika). Morálka jako samostatný předmět se připomíná teprve od roku 1600; a pouhou kazuistikou a jejím předmětem bylo jednak to, co je dnes jen částečným oborem mravo Desatera a povinností stavovských, jednak liturgická část pastorálky o svátostech. Že ani řečtina a jiné orientální jazyky nebyly zanedbávány, svědčí to, že se s nimi setkáváme i p Disputace byly konány s velikým leskem a značně zvýšily prestiž i oblibu ústavu. Z profeso Jindřich Blyssemius, první doktor teologie z jezuitského řádu vůbec, Ondřej Pěšín, Baltaza duchovní odpůrce Jednoty bratrské Václav Šturm. Za českého povstání museli sice jezuité Prahu opustit, ale hned po bitvě bělohorské se vrá převzali správu celé univerzity. V oboru teologickém zůstalo celkem všechno při starém, je teologie byla přednášena jako samostatný předmět. Jezuité si dali velmi záležet na tom, ab fakultu získali dobré učitele. Nejznamenitější tehdejší německý teolog Adam Tanner, který napsal pro jezuity vypuzené z Čech apologii, byl roku 1626 poslán řádovým generálem do Pra první kancléř univerzity představoval v nejdokonalejší formě učenost jezuitského řádu. Pos jeho vrcholného díla Theologia scholastica byl dokončen v Praze. Avšak podnebí donutilo Ta po třináctiměsíčním pobytu v Praze vrátil do svého tyrolského domova. Po něm prodlel v Pra španělský teolog Roderigo Arriaga († 1667). Těšil se takovému věhlasu, že vzniklo přísloví et audire Arriagam . Knižním odrazem Arriagových pražských přednášek jsou jeho důvtipné Di theologicae. Později v spekulativní teologii vynikli Slezan František Kolbe, Maxmilián Rei Tanner, Jan Waldt a František Kamperberger. Polemiku a kontroverzní teologii pěstovali pro českého původu, jako známý ochránce Prahy proti Švédům roku 1648 Jiří Plachý, Jan Jahoda, Větrovský, Jiří Slezina, Jan Duchek a Jan Paleček. Morálce úspěšně vyučovali Ondřej Schamb Komínko, Jiří Král, Jan Tobl, Jan Voračický aj. Z biblistů vynikli Karel Grobendonque, Lud Karel Vorel, Václav Aquinas, Longin John a Ferdinand Straník. Posluchačů teologické fakulty nebylo, zvláště v prvních letech, mnoho, nejlepší z nich zís pro svůj řád a kléru diecézního byl stále větší nedostatek. Proto arcibiskup Arnošt Harrac 1631 vlastní seminář s teologickým ústavem a kostelem sv. Vojtěcha. Stával v místech nyněj domu hlavního města Prahy vedle Prašné brány proti hybernskému klášteru sv. Ambrože, jehož (Malachias Fullonus, Eduard Tyrellus aj.) v semináři vyučovali. Později se v semináři jako uplatnili i cisterciáci a premonstráti, kteří svůj dorost rovněž do semináře posílali a zř v Praze internáty (Bernardinum a Norbertinum). Významné teology měli v 17. a 18. století také dominikáni a františkáni. Pokus těchto řádů teologickou fakultu se však nepodařil. Jezuité si svůj monopol na univerzitě nedali vzít a dvou řádů, aby pro ně byly na teologické fakultě zřízeny stolice dogmatiky, císař roku 162 svého přání dočkali se řeholníci-nejezuité až v 2. polovině 18. století, když se celkové p osvícenských názorů podstatně změnily. Zatímco až do Marie Terezie (1740-1780) byla teologická fakulta ústavem ryze církevním (o semináři se to rozumělo samo sebou), byla roku 1752 zavedena instituce tzv. studijních řed spolu se studijní komisí rozhodovali o fakultním studiu i o profesorském sboru. Tento úřad roku 1850 a nejznámějším ze studijních ředitelů se stal broumovský opat Štěpán Rautenstrau nového studijního řádu († 1785). Podle rozhodnutí studijní komise z roku 1760 vedle stolic které měli na fakultě jezuité, byly na podporu vědecké soutěže a za účelem seznámení poslu angustinsko-tomistickým zřízeny dvě další stolice, z nichž jednu zaujal augustiniánský ere Schmalfuss, druhou dominikán Tomáš Göpfert. Po zrušení jezuitského řádu r. 1773 obsadili p místa členové jiných řeholí a kněží diecézní. Zároveň Štěpán Rautenstrauch provedl pronika teologického studia. Vymýcení „scholastické přítěže značným omezením spekulativní teologie ale větší zdůraznění Písma svatého a církevní tradice rozmnožením studia orientálních jazy stolic, pro patrologii a pro církevní dějiny bylo nespornou předností této úpravy. Jako sa byla zavedena teologie pastorální (s homiletikou a liturgikou), jež měla ovšem ve svých po čistě utilitaristický. Osudnější bylo, že na fakultu pronikl osvícenský a febroniánský pro duch a že i leckterý z pražských profesorů náležel do oné kategorie, kterou A. Ehrhard cha jako „nejnecírkevnější a nejduchaprázdnější generaci teologů, jakou kdy byla církev postiž v té době byl zrušen arcibiskupský seminář i všechna učiliště řeholní, dostal se do rukou veškerý domácí kněžský dorost. Pro jeho výchovu byl zřízen tzv. generální seminář. Tento ú církev zvláště citelně. Sám Eduard Winter, obdivovatel osvícenské epochy, musí doznat, že semináři byli vychováváni kněží opravdu světští, nadpřirozenu zcela odcizení: „Stávali se inspektory a muži starajícími se o obecné blaho, nebyli však prostředníky mezi Bohem a lid prostředníky mezi státní správou a lidem, černými četníky. Ve svých kázáních vysvětlovali zeleného krmení a chovu bource morušového. Za takových okolností nemohli být s novou insti seminářů spokojeni ani ti z biskupů, kteří do značné míry osvícenskému duchu propadli, a p smrti císaře Josefa II. (1790) si vyžádali jejich zrušení. Ale i potom se osvícenský duch ještě dlouho držel. Maxmilián Millauer, profesor pastorálky a autor četných historických p nimi také prvních dějin teologické fakulty, a Josef Dytrych (1763-1823), který napsal větš populárně náboženských spisů, byli mezi tehdejšími profesory v 1. polovině 19. století spí Teprve konkordát z roku 1855 přinesl zlepšení poměrů a uvedl studium v soulad s církevními Jako celá univerzita měla i bohoslovecká fakulta v 2. polovině 19. století většinu student protože němečtí kandidáti duchovního stavu z Čech odcházeli raději do Rakous; v studijním studovalo v Praze teologii 208 Čechů a jenom 40 Němců. Profesoři byli většinou Němci (nejz jsou Jan Nep. Ehrlich, Josef Schindler, Augustin Rohling, Wenzel Frind a Josef Sprinzl), a ani Čechů. Ústřední postavou mezi nimi byl po léta bolzanista Vincenc Náhlovský (1817-1891 1866 jako rektor virilním hlasem podporoval české požadavky na zemském sněmu. Vedle něho n působil Klement Borový (1838-1897), vydavatel důležitých pramenů k starším českým církevní Když však roku 1882 došlo k rozdělení univerzity na českou a německou, bohoslovecká fakult ještě devět let pro obě univerzity společná. Stalo se to na přání arcibiskupa Schwarzenber se obával, že čeští duchovní nebudou pak umět německy a nebude je možno posílat na německé Teprve, když hrozilo nebezpečí, že bohoslovecká fakulta bude z univerzity vyloučena, arcib dal k rozdělení souhlas a v školním roce 1891-1892 přibyla české univerzitě fakulta bohosl jmenovaní profesoři - dosud jsou dobře známá jména Jaroslav Sedláček, Jan Lad. Sýkora, Jos Antonín Vřešťál, Eugen Kadeřávek, František X. Kryštůfek, Gabriel Pecháček; z pozdějších F - byli literárně velmi plodní a své rozsáhlé práce publikovali v Dědictví sv. Prokopa (zal a v Časopise katolického duchovenstva (založen roku 1829). Studium trvalo čtyři roky a pov byly křesťanská filosofie, fundamentální teologie, biblické studium Starého a Nového zákon jazyky a hermeneutikou, dogmatika, morálka, církevní právo, církevní dějiny, pastorálka, k pedagogika, jako povinné se k nim druží dějiny umění a křesťanská archeologie, sociologie staroslovanský překlad Písma svatého a staroslovanská liturgie. Udělení doktorátu bohoslov dokončené teologické studium, čtyři dvouhodinová rigoróza a dizertační práci zastupující o bývalou veřejnou disputaci. Od roku 1903 bylo možno jednu z tří skupin teologických discip studium Starého a Nového zákona; morálka a pastorálka; církevní dějiny a právo) nahradit v rigorózum z fundamentálky a dogmatiky se muselo konat v každém případě. Neurovnané náboženské poměry po roce 1918 způsobily, že počet posluchačů fakulty silně pok počátku třicátých let však fakulta dosáhla opět bývalého počtu 200 posluchačů a dostala ta novostavbě arcibiskupského semináře v Dejvicích. Jejími světly byli tehdy Vojtěch Šanda, J Cibulka a František Dvorník. Tehdy byl také podle konstituce Deus Scientiarum Dominus nově řád. Studium bylo rozšířeno na pět let, zavedeny státní zkoušky, licenciát a obhajoba věde účelem dosažení doktorátu. Neblahé události z podzimu roku 1939 postihly těžce bohosloveckou fakultu stejně jako osta Dva profesoři byli odvezeni do koncentračního tábora, většina bohoslovců byla povolána na a pro zbytek byl zřízen arcibiskupský teologický ústav se sídlem v Břežanech a s náhradním Profesoři bohoslovecké fakulty přednášet nesměli. Hned po osvobození v květnu 1945 obnovil a pokračovala v ní do konce studijního roku 1949-1950. Vysokoškolským zákonem č. 58/1950 Sb. z 18. května 1950 byla Bohoslovecká fakulta Karlovy v Praze s účinností od 3. června 1950 vyňata ze svazku University Karlovy, posléze vládním č. 112/1950 Sb. z 14. července 1950 s účinností od 26. července 1950 bylo její jméno změně "Římskokatolická cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Praze", její statuta byla opakova V roce 1953 pak byla vystěhována do Litoměřic. Opětnou inkorporací do University Karlovy v zákona č. 163/1990 Sb. z 3. května 1990 s účinností od 10. května 1990 a návratem do Prahy jak doufáme, opět světlejší strany její starobylé historie. Prof. ThDr. Jaroslav Kadlec, poslední odstavec upraven Literatura: • W. W. Tomek, Dějiny university pražské, díl I. (1348-1436), Praha 1849. • F. Kavka, Stručné dějiny University Karlovy, Praha 1964. • M. Millauer, Geschichte der theologischen Fakultät der k. k. Karl-Ferdinandischen Prager Rukopis v knihovně Národního muzea v Praze a v knihovně kláštera vyšebrodského. • A. Soldát, Fakulta bohoslovecká v Praze. Heslo Českého slovníku bohovědného IV. str. 11- • H. Zachokke, Die theologischen Studien und Anstalten der katolischen Kirche in Österreic Leipzig 1964, str. 157-219: • J. Schindler, Geschichte der theologischen Facultät an der k. k. Karl Ferdinands-Univers 838-880: • J. Schindler, Geschichte des Prager fürsterzbischoflichen Clericalseminars. • J. V. Polc, Církevní správa v Čechách do poloviny 14. století, in: Tisíc let pražského b 973-1973, Řím 1973, str. 17-60. • Z. Fiala, Přemyslovské Čechy, Praha 1965. - V. Černý, Od bonifantů k mastičkářům. Sborní (1962), str. 95-102. • F. Kavka, Zur Frage der Statuen und der Studienordnung der Prager theologischen Fakultät vorhussitischen Zeit. Folia diplomatica 1 (Brno 1971). • F. M. Bartoš, Karlova Universita do dekretu kutnohorského, in: Co daly naše země Evropě 1940. • V. Novotný, Náboženské hnutí české ve 14. a 15. stol., Praha s. a. • V. Flajšhans, Předchůdcové Husovi, Věstník České akademie 13 (1904) - 14 (1905). • V. Flajšhans, Pražští theologové kolem r. 1400, Časopis Českého musea 79 (1905). • V. Flajšhans, Husovi učitelé, Věstník České akademie 18 (1909). • E. Winter, Tisíc let duchovního zápasu, Praha 1941. • E. Winter, Frühhumanismus, Berlin 1964. • F. M. Bartoš, Hus a jeho učitelé a kolegové na bohoslovecké fakultě university Karlovy, sborník historický 13 (1940). • F. M. Bartoš, Příspěvky k dějinám Karlovy University v době Husově a husitské, Sborník h (1956). • F. M. Bartoš, Příspěvky k dějinám krále Václava IV., Řada druhá, Věstník České akademie • J. Merell, Bible v českých zemích od nejstarších dob, Praha 1956. • J. Kadlec, Die Bibel im mittelalterlichen Böhmen, Archives d histoire doctrinale et lett age 39 (1964). • J. Kadlec, Řeholní generální studia při Karlově Universitě v době předhusitské, Acta Uni Carolinae - Historia Universitatis Pragensis 7 (1966). • J. Kadlec, Die homiletischen Werke des Prager Magisters Nikolaus von Louny, Augustiniana • J. Tříška, Literární činnost předhusitské university, Praha 1967. • J. Tříška, Příspěvky k středověké literární universitě, Acta Universitatis Carolinae - H Universitatis Pragensis 9 (1968) - 10 (1969). • J. Kadlec, Mistr Prokop z Kladrub, Acta Universitatis Carolinae - Historia Universitatis (1972). • J. Tříška, Studie a prameny k rétorice a k universitní literatuře, Praha 1972. • St. Sousedík, Filosofické myšlení v Čechách v době pobělohorské, Časopis muzea J. A. Kom Comiana et historica 3 (Uherský Brod 1972). • B. Menzel OSB, Abt Franz Stephan Rautenstrauch von Břevnov - Braunau, Königstein (Ts 196