Aktuality

Za Jaroslavem Medem

† 14. února 2018

Snad mi bude laskavě prominuto, že má vzpomínka na Jaroslava Meda bude nadmíru osobní. Znali jsme se dlouho – takřka padesát let. Jako absolvent filozofické fakulty jsem v pozdním roce 1968 nastoupil do prvního zaměstnání a tím byla Jihočeská Alšova galerie na Hluboké. Bylo to v ročním čase, kdy slunce mnoho nesvítí, kdy převládá šero a mlhy, a navíc právě tehdy i hluboká deprese po srpnové invazi „spojeneckých“ armád a vědomí toho, jak naděje na jiné časy mizí v pochmurné atmosféře pozvolného rozkladu. Tak mám tuto dobu alespoň já v paměti.

Vzápětí po příchodu na Hlubokou jsem se setkal se skupinou budoucích přátel okolo českobudějovického nakladatelství Růže. Tam jsem byl jako elév přizván k účasti na záměru vydávat nový časopis, k jehož spolutvůrcům patřil i Jaroslav Med. Tehdy se naše životy poprvé propojily. K okruhu vydavatelů časopisu Arch patřil i tehdejší šéfredaktor Růže Robert Sak († 14. srpna 2014), redaktor a spisovatel Věroslav Mertl († 22. května 2013) a výtvarník Jiří Müller (3. října 2014). Všichni věděli, že v srpnu 1968 byly, jak se říká, karty rozdány. Nevědělo se, co bude následovat a jak se věci budou vyvíjet dál. Ale přes to, v této malé skupince vládlo vědomí, že nelze propadnout nečinnosti a pasivnímu očekávání všeho zlého, že je třeba něco dělat, i když to všechno pro zúčastněné dopadne s velkou pravděpodobností špatně, jak se také stalo. Měsíčník Arch vyšel jen čtyřikrát, květnové číslo roku 1969 již vydáno nebylo.

Znovu se naše životy proťaly po roce 1989, kdy se naším společným působištěm stala Katolická teologická fakulta. Jaroslav mi pak mnohokrát připomněl naše setkání někdy v létě roku 1992 v Radosticích na venkovské chalupě Aranky a Věroslava Mertlových. Tam jsem se zastavil, když jsem bezcílně bloudil po těžké události, která mě potkala, a kdy jsem, jak to dnes zpětně vidím, hledal záchytné body další pozemské existence, která se mi zdála zbytečná.

Z těchto příběhů se odvíjela a v nich byla zakotvena má vazba s Jaroslavem Medem – hluboké duchovní propojení a přátelství, na které bylo vždy naprosté spolehnutí.

Když v roce 2003 na teologické fakultě vznikl Ústav dějin křesťanského umění, ocitli jsme se i na společném pracovišti. Jaroslav Med mi od samého počátku nesmírně pomáhal – spolu s Karlem Vránou, Jaromírem Homolkou, Mojmírem Horynou a Janem Roytem. Byla to pro mě šťastná konstelace, protože jsem věděl, že se o tyto velké osobnosti mohu opřít. A ještě více pak Jaroslav Med vstupoval do chodu Ústavu, když při něm vznikal obor dějiny evropské kultury.

Jaroslav Med fascinoval neuvěřitelnými znalostmi a jejich hloubkou. Jeho vědění nebylo žádným vědeckým suchopárem, bylo totiž do hloubky žité a Jaroslav měl schopnost ho takto předávat. Měl proto mnoho obdivovatelů mezi znalci a studenty. Navíc v něm byl i v jeho pozdních letech stále přítomný velký frajer z dob jeho mládí. K Jaroslavu Medovi bytostně patřil expresivní slovník, jaký nebyl zcela v souladu s prostředím katolické fakulty. A také neváhal kdejakou licoměrnost a farizejství nazývat pravým a to docela drsným jménem.

Jaroslavu Medovi by byl už dávno příslušel titul profesora, ale on byl k poctám tohoto druhu zcela lhostejný. Když jsem za ním přišel s tím, že by si měl udělat alespoň docenta, řekl mi: „Co to máš za blbej nápad. Jdi s tím někam do …… (cudně tu vynechávám zadní část těla).“ A pokračoval: „K čemu by mi to bylo vůbec dobrý?“ Co se na to dalo odpovědět: „Hele, napíšou Ti to na parte a vytesají na náhrobek“. A tak se můj přítel Jaroslav Med stal docentem, ten titul má na tom parte a třeba ho bude mít i na náhrobku. Mnohým bude nesmírně chybět a nám nezbývá, než děkovat za to, že se naše cesty s tou Jaroslava Meda proťaly.

prof. PhDr. Jiří Kuthan, DrSc., Dr.h.c.