Vážení čtenáři,
vítám Vás u dalšího čísla Doxy! Ohniskem našich úvah se stala statečnost. Antická i biblická tradice ji pokládá za jednu z kardinálních ctností – čtyř trvalých způsobilostí rozumu a vůle, jimiž je člověk disponován konat dobro. Ba co více, jak poznamenal sv. Tomáš (STh II-II,123,2), statečnost není jenom jed¬na ze ctností, nýbrž spíše „ctnost obecná či spíše podmínka jakékoli ctnosti“, neboť je právě onou schopností směřovat za všech okolností k dobru, jíž je ctnost definována.
Spočívá v absenci strachu? Nikoli. Cicero ji definoval jako „přijetí nebezpe¬čenství a vytrvalost v obtížích“ (De inv. II,162). To však musí mít přiměřený důvod. Platón, který ji ztotožnil se schopností „zachovávat správné a zákonu odpovídající mínění o věcech, jichž je či není třeba se bát“ (Rep. 430 b), ho spatřoval v prospěchu obce. Aristotelés (EN 1115a–1116a), který věděl, že se statečnost nemíjí s „očekáváním zlého“, pak položil důraz na to, že takový člověk „se bojí správných věcí ze správného motivu, správným způsobem a ve správný čas, a přesto jim směle čelí“, protože má na paměti cíl, k němuž spěje a jímž je cosi krásného. Z něj bere sílu pro svou vytrvalost. Proto lze říci, že „zbabělý je bez naděje (dyselpis)“, zatímco „statečnost je znakem toho, kdo má dobrou naději (euelpidos)“.
Statečnost je tedy schopnost směřovat trvale k dobru v síle jeho vnitřní krásy a s nadějí, že na něm získáme podíl. Svatý Augustin pokročil dále, když poukázal na to, že jde o intenzivní „lásku, jež snadno všechno snáší kvůli milovanému“, zvl. pro Boha (mor. 1,15,25). Statečnost je tu síla lásky upřednostňující vždy a trvale to, co je milováno, resp. toho, kdo je milo¬ván, a činící proto všechny ostatní ctnosti heroickými až po mučednictví.
Má ale statečnost nějaký základ v Bohu samém? Zdálo by se, že nikoli, neboť v naší zkušenosti k ní patří „očekávání zlého“ a jeho překonávání, a nic takového u Boha připustit nelze. Nelze však ani připustit, že by měl člověk dokonalost, kterou by Bůh postrádal. Může Svatému chybět absolutně intenzivní a stálé směřování k dobru? Může Lásce chybět trvalé, věčné upřednostňování Milovaného? U trojjediného Boha je to vyloučeno! Vzta¬hy mezi Otcem a Synem jsou plné statečné lásky, jež se věčně vrhá přes propast jejich absolutní personální jinakosti a vytváří v Duchu svatém ab¬solutní jednotu božské přirozenosti.
Dějinné zjevení je dokladem této statečné lásky v Bohu, jež se stává věrnou Boží láskou vůči hříšníkům: „Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spra¬vedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“ (Řím 5,7–8). Tomu odpovídá situace Getse¬man, kterou jsme vyzdvihli na obálce. Ježíš tu osvědčil maximální stateč¬nost, jež je na jedné straně zjevením heroické lásky, která pojí božské Oso¬by, na druhé pak zdrojem kardinální ctnosti statečnosti pro všechny, kdo Ježíše následují, neboť jim dává naději, že je vůbec nic nedokáže „odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,39), a odvahu nezbytnou pro zvěstování evangelia (parrésia: Sk 4,29.31; 28,31). Odvahu být církví (J. Zvěřina).
Kéž dá Bůh tuto statečnost i naší akademické obci!
Vojtěch Novotný
vedoucí redaktor
Řecké slovo δόξα (doxa) má mj. tyto základní významy: sláva, nádhera, majestát; jas, lesk, záře; pověst, vážnost, uznání; mínění, názor, domněnka, zdání; domýšlivost, nadutost, pýcha. Katolická teologická fakulta chce pomocí zpravodaje Doxa informovat o tom, jak se pro slávu trojjediného Boha a dobro církve věnuje poznání Ježíše Krista, v němž je svět stvořen a veden k završení, a toho, jak křesťanská víra utvářela dějiny lidstva a jeho kulturu. Nechceme vystupovat domýšlivě, ani budit falešné zdání. Usilujeme nicméně o to, abychom získali dobrou pověst a byli proto bráni vážně, s přátelskou náklonností a uznalostí, s účinnou podporou všeho druhu. Zvláště se obracíme k přátelům a absolventům, kteří jsou naší „radostí a slávou“ (Flp 4,1).
DOXA je zpravodaj Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Fakulta vás chce jeho prostřednictvím informovat o svých „radostech a nadějích, smutcích a úzkostech“. Chce spolu s vámi hledět do minulosti, přítomnosti i budoucnosti, a tak je s vámi sdílet. Co to znamená, řekneme-li Katolická teologická fakulta? Označujeme tak instituci, jež svou objektivitou překračuje všechny jednotlivce, kteří jsou s fakultou spojeni, i jejich prostý součet. Míněna je část veřejnoprávní univerzity (dle civilního práva) a samostatná právnická osoba, jíž dává subjektivitu Apoštolský stolec a jež je proto vůči místní církvi exemptní (dle kanonického práva). Takto naše fakulta trvala i v dobách, kdy se k ní nikdo nehlásil a kdy nemohla plnit své poslání. Teologická fakulta byla v r. 1347–1348 předmětně vymezena jako ta část pražské univerzity, jež se věnuje reflexi víry katolické církve. Dnes tak činí jednak na základě toho, co katolická církev jako adresátka Božího zjevení sama je a v co věří, jednak na základě studia kulturních projevů, jež si tato víra v průběhu dějin dala.
Když vám předkládáme zpravodaj Doxa, činíme to proto, abychom vás informovali o tom, kdo jsme a jak se snažíme plnit poslání, jež nás spojuje. A také proto, abychom vás požádali o přízeň a pomoc. Již nyní za ni děkujeme. Pokud chcete dostávat nové číslo Doxy automaticky ihned po vydání do své emailové schránky, přihlašte se prosím do Klubu absolventů a přátel KTF UK.
Vojtěch Novotný
vedoucí redaktor
