Vážení čtenáři,
přijměte, prosím, srdečné pozdravení, jež vám přináší nové číslo Doxy, které právě čtete! Přijměte, prosím, spolu s ní do své náklonnosti i Katolickou teologickou fakultu, o níž se na stránkách tohoto jejího zpravodaje dozvíte leccos zajímavého!
Předchozí dvě věty ukazují, že přijímání patří k nejdůležitějším podobám lidské aktivity. Každé jsoucno již samotným aktem své existence vychází ze sebe vstříc druhému (ex-sistere), jeví se, daruje. Stejně tedy ze sebe vycházíme svojí existencí i my. Setkání dvou existujících jsoucen má ovšem nutně podobu lhostejné koexistence nebo konfliktu, chybí-li v něm receptivita. Bez ní není žádný pozitivní vzájemný vztah možný. Ještě vyhraněněji to platí, je-li tím jiným, kdo existuje a k němuž se my vztahujeme, někdo druhý: jde-li o vztah meziosobní. Má-li totiž být tento vztah kladný, pak je přijímání, založené na úctě k druhému, nezbytností.
Chceme-li hledat nejzazší původ a vzor této konstituce jsoucího a osoby zvláště, musíme vystoupat až k Trojjedinému. Bůh Otec je svaté dávání a spolu s tím, nedělitelně, i svaté přijímání. Přesněji, Otec je sám v sobě svatým dáváním natolik, až se kvůli svému Synovi stává svatým přijímáním. Je totiž sám sebou, když plodí svého Syna tak, že se mu dává v Duchu svatém a že ho v tomtéž Duchu svatém přijímá za vlastního. Dává se Synovi a přijímá ho natolik, až má i sám Syn schopnost dávat se, a to s vědomím, že je vždy již přijat. Z toho ovšem plyne, že i Syn je sám v sobě svatým přijímáním natolik, až se kvůli svému Otci stává svatým dáváním. Stává se sebedarováním Otci i těm, které Otec miluje: vtělený Syn je přijímá za své, aby se za ně a spolu s nimi daroval Otci.
Kdyby nebyla v Bohu jednota dávání a přijímání v Duchu svatém, byla by první božská osoba pouhým Zploditelem, ne však Otcem, a druhá božská osoba by byla pouhým Zplozencem, ne však Synem (vzpomeňme na tragické zvrácené analogie této skutečnosti z mezilidské zkušenosti). A nebylo by možné Boží tvůrčí ani spásné jednání. Nebylo by totiž možné, abychom od Otce přijímali Syna a sami sebe coby syny natolik, až bychom se stávali těmi, kdo Otci dávají jeho Syna a sami sebe coby syny.
Odtud pramení, že eucharistie je zjevením „tajemství skrytého od věků v Bohu“ (Ef 3,9), syntézou stvoření a spásy, modelem lidské existence. Proto se jí na následujících stránkách různými způsoby věnujeme, a to tak, že rozvíjíme širší souvislosti „svatého přijímání“.
Na samý závěr těchto vstupních slov vás, vážení čtenáři, ještě jednou prosím, abychom si byli navzájem těmi, kdo (se) dávají a kdo (se) přijímají.
Řecké slovo δόξα (doxa) má mj. tyto základní významy: sláva, nádhera, majestát; jas, lesk, záře; pověst, vážnost, uznání; mínění, názor, domněnka, zdání; domýšlivost, nadutost, pýcha. Katolická teologická fakulta chce pomocí zpravodaje Doxa informovat o tom, jak se pro slávu trojjediného Boha a dobro církve věnuje poznání Ježíše Krista, v němž je svět stvořen a veden k završení, a toho, jak křesťanská víra utvářela dějiny lidstva a jeho kulturu. Nechceme vystupovat domýšlivě, ani budit falešné zdání. Usilujeme nicméně o to, abychom získali dobrou pověst a byli proto bráni vážně, s přátelskou náklonností a uznalostí, s účinnou podporou všeho druhu. Zvláště se obracíme k přátelům a absolventům, kteří jsou naší „radostí a slávou“ (Flp 4,1).
DOXA je zpravodaj Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Fakulta vás chce jeho prostřednictvím informovat o svých „radostech a nadějích, smutcích a úzkostech“. Chce spolu s vámi hledět do minulosti, přítomnosti i budoucnosti, a tak je s vámi sdílet. Co to znamená, řekneme-li Katolická teologická fakulta? Označujeme tak instituci, jež svou objektivitou překračuje všechny jednotlivce, kteří jsou s fakultou spojeni, i jejich prostý součet. Míněna je část veřejnoprávní univerzity (dle civilního práva) a samostatná právnická osoba, jíž dává subjektivitu Apoštolský stolec a jež je proto vůči místní církvi exemptní (dle kanonického práva). Takto naše fakulta trvala i v dobách, kdy se k ní nikdo nehlásil a kdy nemohla plnit své poslání. Teologická fakulta byla v r. 1347–1348 předmětně vymezena jako ta část pražské univerzity, jež se věnuje reflexi víry katolické církve. Dnes tak činí jednak na základě toho, co katolická církev jako adresátka Božího zjevení sama je a v co věří, jednak na základě studia kulturních projevů, jež si tato víra v průběhu dějin dala.
Když vám předkládáme zpravodaj Doxa, činíme to proto, abychom vás informovali o tom, kdo jsme a jak se snažíme plnit poslání, jež nás spojuje. A také proto, abychom vás požádali o přízeň a pomoc. Již nyní za ni děkujeme. Pokud chcete dostávat nové číslo Doxy automaticky ihned po vydání do své emailové schránky, přihlašte se prosím do Klubu absolventů a přátel KTF UK.
Vojtěch Novotný
vedoucí redaktor
