Řecké slovo δόξα (doxa) má mj. tyto základní významy: sláva, nádhera, majestát; jas, lesk, záře; pověst, vážnost, uznání; mínění, názor, domněnka, zdání; domýšlivost, nadutost, pýcha. Katolická teologická fakulta chce pomocí zpravodaje Doxa informovat o tom, jak se pro slávu trojjediného Boha a dobro církve věnuje poznání Ježíše Krista, v němž je svět stvořen a veden k završení, a toho, jak křesťanská víra utvářela dějiny lidstva a jeho kulturu. Nechceme vystupovat domýšlivě, ani budit falešné zdání. Usilujeme nicméně o to, abychom získali dobrou pověst a byli proto bráni vážně, s přátelskou náklonností a uznalostí, s účinnou podporou všeho druhu. Zvláště se obracíme k přátelům a absolventům, kteří jsou naší „radostí a slávou“ (Flp 4,1).
DOXA je zpravodaj Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Fakulta vás chce jeho prostřednictvím informovat o svých „radostech a nadějích, smutcích a úzkostech“. Chce spolu s vámi hledět do minulosti, přítomnosti i budoucnosti, a tak je s vámi sdílet. Co to znamená, řekneme-li Katolická teologická fakulta? Označujeme tak instituci, jež svou objektivitou překračuje všechny jednotlivce, kteří jsou s fakultou spojeni, i jejich prostý součet. Míněna je část veřejnoprávní univerzity (dle civilního práva) a samostatná právnická osoba, jíž dává subjektivitu Apoštolský stolec a jež je proto vůči místní církvi exemptní (dle kanonického práva). Takto naše fakulta trvala i v dobách, kdy se k ní nikdo nehlásil a kdy nemohla plnit své poslání. Teologická fakulta byla v r. 1347–1348 předmětně vymezena jako ta část pražské univerzity, jež se věnuje reflexi víry katolické církve. Dnes tak činí jednak na základě toho, co katolická církev jako adresátka Božího zjevení sama je a v co věří, jednak na základě studia kulturních projevů, jež si tato víra v průběhu dějin dala.
Když vám předkládáme zpravodaj Doxa, činíme to proto, abychom vás informovali o tom, kdo jsme a jak se snažíme plnit poslání, jež nás spojuje. A také proto, abychom vás požádali o přízeň a pomoc. Již nyní za ni děkujeme.
Vojtěch Novotný
vedoucí redaktor
Klade-li tato Doxa důraz na modlitbu, pak proto, abychom se věnovali tomu, co jediné je skutečně podstatné: vědomě prožívanému kladnému vztahu mezi člověkem a Bohem.
Vztahu, v němž člověk následuje Ježíše a spolu s ním se obrací k Otci, veden Duchem jejich vzájemnosti, Duchem modlitby (srov. Řím 8,15.26; Gal 4,6). Nikdy nejsme Pánu blíže, než když se modlíme: neseni Božím příklonem k člověku, máme intenzivní, intimní podíl na obrácenosti vtěleného Syna k Bohu Otci (πρός: Jan 1,2; 1 Jan 1,2). V síle tohoto obrácení k Bohu se také můžeme obracet na Boha.
Boží Syn je věčně vyslovován Otcem a souvěčně mu odpovídá: sdělují si vzájemnou Lásku, Ducha svatého. Společně také tvoří svět, aby se v něm tato „modlitba“ Trojice díky vtělení Slova uskutečnila zjevným způsobem a aby se tu stala základem modlitby lidské. Náš podíl na modlitbě Ježíše Krista je tak cílem Božího jednání ad extra a eschatologickým završením každého člověka i lidského společenství, jež se takto proměňuje v církev.
„Drama modlitby je nám plně zjeveno ve Slově, které se stalo tělem a přebývá mezi námi. Snažit se pochopit jeho modlitbu prostřednictvím toho, co nám o ní v evangeliu říkají jeho svědkové, znamená přiblížit se k svatému Pánu Ježíši jako k hořícímu keři: nejprve nazírat, jak se modlí, pak naslouchat, jak nás učí modlit se, abychom nakonec poznali, jak naši modlitbu vyslýchá. [...] Nerodí se snad v Kristově učedníkovi touha po modlitbě především z pohledu na modlícího se Mistra? Může se jí tedy učit od Učitele modlitby“ (KKC 2598, 2601).
Mohou nám v tom teologie a další obory, jimž se na fakultě věnujeme, pomoci? Ano, pokud to činíme tak, že se studiem zdokonaluje naše vnímavost vůči Pánu, upevňuje rozhodnutí být jeho učedníky a roste podíl na Božím nasazení pro dobro všech lidí. Kazatelský protiklad mezi studiem a modlitbou je zavádějící. Osvojujeme-li si totiž poznáním faktů a argumentace to, jak vnímali Ježíše Krista ti, kdo nás předcházeli nebo provázejí, pak to jistě může být pouhá erudice nebo dokonce pyšná gnósis, ale má to být umocnění našeho učednictví, a proto také zdokonalení naší modlitby skrze rostoucí vědomí toho, kdo je Ježíš, s nímž se k Bohu obracíme, kdo je Otec, na něhož se obracíme, a k čemu nás takto vede Duch lásky a pravdy.
V tomto smyslu lze celou naši fakultu vnímat jako školu modlitby. Je sice jistě především místem akademické intelektuální činnosti, tj. poznání a předávání poznaného, ale právě tím má vytvářet předpoklady pro duchovní život a jeho růst: bez toho je všechno její působení marné. Myslím proto, že i pro nás platí slova řehole sv. Benedikta: constituenda est ergo nobis Dominici schola servitii, je třeba, abychom zřídili školu služby Pánu. Školu vědomě prožívaného kladného vztahu mezi člověkem a Bohem.
K tomu nás zve i tento časopis, který má být výrazem a nástrojem našeho společenství.
1/2015
