• Aktuality

Aktuality

18. prosince 2021

foto: Helena Kodalíková
foto: Helena Kodalíková
„Náležet úplně Bohu, to je věčný život“

(L. A.)


Dnes po poledni k sobě Hospodin povolal svého dobrého služebníka, kněze Tovaryšstva Ježíšova a emeritního děkana Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, prof. PhDr. Ludvíka Armbrustera SJ (16. 5. 1928 – 18. 12. 2021). Měl jsem tu čest, že jsem patřil mezi jeho spolupracovníky a poznal jsem, jak moudrý, vzdělaný a Kristu věrný je to člověk. Poté, co odešel na odpočinek, jsem se s ním potkával v jezuitské rezidenci u kostela sv. Ignáce v Praze. Dva dny před smrtí jsem se s ním rozloučil a poděkoval jsem mu za vše dobré, co pro naši fakultu vykonal. Rozzářil se přitom svým typickým, velmi krásným úsměvem.



Prosím, pamatujme na něho v modlitbě. Máme v něm přímluvce před Božím trůnem.


Vojtěch Novotný, děkan



Ludvík Armbruster se narodil 16. května 1928 v Praze. Byl české národnosti, po předcích měl rakouské občanství. Dětství prožil v Praze-Nuslích. Tatínek Josef neměl stálou práci, maminka Růžena, roz. Voženílková, byla v domácnosti. Ludvík navštěvoval obecnou školu v Nuslích, potom vystudoval Státní reálné gymnázium na Vyšehradě.


Ačkoli byla jeho rodina spíše „post-křesťanská“ a on do kostela nechodil, rodiče ho neodhlásili z náboženství, které pro něj proto bylo povinné. Před velikonocemi roku 1942 katecheta celou třídu přiměl, aby šla ke zpovědi. Při té příležitosti se Ludvík v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí seznámil s P. Františkem Kubíčkem SJ. Dospívající Ludvík u něj nalezl porozumění: „Byl jsem překvapený, že o mne někdo projevil zájem.“


Tato pozornost a životní styl starého jezuity na něj zapůsobily natolik, že se v něm probudilo povolání k řeholnímu životu v Tovaryšstvu Ježíšovu. Po maturitě vstoupil do noviciátu na Velehradě (1947). V jeho průběhu se povolání Ludvíka Armbrustera utvrdilo a konkretizovalo v myšlence odchodu do misií. Sliby složil do rukou provinciála P. Františka Šilhana SJ dne 15. srpna 1949.


Poté zahájil studia na Filosofickém institutu Tovaryšstva Ježíšova v Děčíně n. L. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 však došlo k zásahu státní moci proti řeholníkům, kteří byli internováni v tzv. centralizačních (koncentračních) táborech. Ludvík Armbruster byl spolu s ostatními jezuity umístěn v Bohosudově. Rodiče zašli na rakouské zastupitelství a Ludvík byl odvezen na hranice a vyhoštěn jako „nežádoucí cizinec“.


Přes Vídeň se dostal do Říma, kam ho nasměrovali představení, kteří mu uložili, aby informoval generálního představeného o nastalé situaci a získal pro české jezuity dispense, jež by se týkaly přijímání tajných noviců a úlev při formaci mladých jezuitů, neboť ta nemohla probíhat obvyklým způsobem. Informaci o dispensích pak do Bohosudova doručila Ludvíkova maminka, které došel smluvený tajný signál.


V Římě Armbruster pokračoval ve studiích na filosofické fakultě Papežské Gregoriánské univerzity, kde dosáhl licenciát filosofie (1952). Generální představený Jean-Baptiste Janssens SJ mu dovolil odejít do misí v Japonsku, jež se tak stalo jeho druhým domovem.


Nejprve se ve městě Jokosuka věnoval studiu japonštiny a angličtiny. Poté ho tehdejší provinciál Pedro Arrupe SJ poslal do komunity v Tokiu (1954), kde studovali japonští scholastici, jimž měl pomáhat ve studiu. Zde také na filosofické fakultě Sophia University obhájil disertaci o pojmu objektivity u Karla Jasperse: Objekt und Transzendenz bei Jaspers. Sein Gegenstandbegriff und die Möglichkeit der Metaphysik (1956).


Po dosažení doktorátu byl vyslán ke studiu teologie na Theologische Fakultät Societatis Jesu Sankt Georgen ve Frankfurtu nad Mohanem. Souběžně se účastnil filosofických seminářů, které na tamní univerzitě pořádali Max Horkheimer a Theodor W. Adorno. Studium završil licenciátem teologie (1960).


O rok dříve, 31. července 1959, jej mohučský světící biskup Josef Maria Reuss vysvětil na kněze. Během tzv. třetí probace (1960–1961) pak byl v Münsteru a současně sledoval na tamní univerzitě některé přednášky.


V roce 1961 se Ludvík Armbruster vrátil do Japonska. Nejprve byl určen pro filosofát interdiecézního semináře v Tokiu a potom začal na filosofické fakultě Sophia University, kterou zřizují a spravují jezuité, přednášet dějiny novověké a současné filosofie. Po několika letech se tu stal řádným profesorem (1969–1999). Vedle toho byl ředitelem centrální univerzitní knihovny (1975–1983), přičemž mu připadl úkol připravit a realizovat výstavbu nové, moderní budovy.


Svou filosofickou reflexi sám charakterizoval takto: „Směr Armbrusterovy vědecké činnosti určovala situace expatrianta v naprosto cizím prostředí, navíc křesťanského misionáře mezi bývalými buddhisty a šintoisty, nyní fascinovanými moderní evropskou technikou. Jeho filozofické úvahy jsou spíše odpovědí na aktuální otázky japonského poválečného života než konsekventním rozvinováním jednotné imanentní problematiky. Armbrusterovým úkolem na univerzitě bylo seznamovat japonské posluchače s moderním evropským myšlením, s jeho prameny a úkoly, úspěchy i nesnázemi. Vzhledem ke stavu recepce evropské kultury v Japonsku v tomto století se soustřeďoval zvláště na německý idealismus od Kanta k Hegelovi a na jeho materialistické následovníky, na fenomenologii a existencialismus. Okolnost, že Japonci ochotně identifikují křesťanství s evropskou kulturou, vedla Armbrustera k zamyšlením nad spletitými vztahy mezi evropskou kulturou a křesťanskou vírou a nad problémy inkulturace této víry v globální společnosti, která se stále více vyprošťuje z hegemonie evropské civilizace“ (Slovník českých filosofů).


Vedle akademické práce se Ludvík Armbruster věnoval i činnosti kněžské. Poté, co dne 15. srpna 1964 složil čtvrtý řádový slib (tzv. gradus), pracoval v interdiecézním kněžském semináři v Tokiu (1965–1970) – nejprve jako vychovatel, potom jako regens filosofátu a od následně jako rektor celého semináře (1967). Z kněžského působení je třeba připomenout také důležitou roli univerzitního kaplana (1988–1998) a řadu osobních pastoračních kontaktů.


Ludvík Armbruster odešel do Japonska s tím, že jde o jeho definitivní destinaci. Od roku 1990 však každoročně navštěvoval svou svobodnou vlast. Když pak na Sophia University odešel do důchodu, byl pověřen, aby vypomáhal s obnovou České provincie Tovaryšstva Ježíšova. Byl tedy „reaktivován“ a vydal se opět „do misií“, tentokrát do Prahy, kde už zůstal až do své smrti. Působil jako socius provinciála (1999–2009) a kněz mezi Čechy a Japonci.


Na jaře roku 2002 se uvolil pomoci Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, jež tehdy procházela hlubokou krizí. Stal se tu profesorem dějin novověké a současné filosofie (2002–2010). Po dvě funkční období byl také děkanem (2003–2010). Roku 2010 odešel na odpočinek a o rok později byl jmenován emeritním profesorem. Nadále aktivně poskytoval pomoc při vedení České provincie a v pastoraci. Vystupoval v médiích. Publikoval krásnou knihu vzpomínkových rozhovorů Tokijské květy (2011).


Ludvík Armbruster byl nositelem řady vyznamenání: Das große silberne Ehrenzeichen für Verdienste um die Republik Österreich (1981), Österreichische Ehrenzeichen für Wissenschaft und Kunst (2006), zlatá Svatovojtěšská medaile Arcibiskupství pražského (2008), medaili Za zásluhy I. stupně (2008), Pamětní medaile Arnošta z Pardubic (2010).


Autor: Vojtěch Novotný



Sdílet na: