Aktuality

Za Karlem Šprunkem

Před několika dny, 3. července 2024, odešel na věčnost dlouholetý, zasloužilý učitel filosofie na KTF, jeden z našich nejpřednějších překladatelů filosoficko-theologické literatury a sám i její ceněný autor, pan PhDr. Karel Šprunk. Zesnulý byl mým kolegou v učitelském úřadu na KTF a v osobním životě milým přítelem. Rád bych zde připomněl zvlášť mladší generaci na základě svých vzpomínek a znalostí dílo zesnulého a jeho nelehký životní příběh.

Karel se narodil 11. 2. 1928 v učitelské rodině v Kovářově u Písku. Jeho rodiče byli upřímně a čestně smýšlející komunisté. Z toho hlediska je jistě překvapující, že se Karel po studiích na gymnáziu v Písku rozhodl stát knězem a přihlásil se ke studiu na pražské theologické fakultě, která byla tehdy (r. 1947) dosud ještě začleněná do organismu Karlovy univerzity. Odklon od zaměření rodiny, která však jeho rozhodnutí plně respektovala, byl u Karla vyvolán především jeho zájmem o literaturu, především francouzskou. Připomeňme si, že ve Francii došlo ve dvacátých letech minulého století po překonání modernistické krize k velkému rozvoji katolictví projevujícímu se mimo jiné i významnou činností kulturní. Připomeňme si tu velké prozaiky (L. Bloy, G. Bernanos, F. Mauriac atd.), básníky (P. Claudel), ale i představitele obnovené filosofie tomistické (R. Garrigou-Lagrange, J. Maritain, E. Gilson aj.). Do českého prostředí začal tyto francouzské kulturní výkony uvádět jako jeden z prvních staroříšský Josef Florián, francouzské impulzy rozvíjeli pak u nás s pozoruhodnou tvůrčí samostatností další katoličtí tvůrci (z prozaiků J. Čep, J. Durych, z básníků J. Zahradníček, B. Reynek atd.). Ohlasu u nás došel zásluhou olomouckých dominikánů i francouzský tomismus. Vlnou toho nadšeného a poměrně úspěšného katolického snažení byl zasažen jako student píseckého gymnázia i Karel Šprunk. Raně probuzený zájem filosofický, hlavně touha seznámit se s dílem J. Maritaina, ho vedla k intenzivnímu studiu francouzštiny, a posléze dokonce k rozhodnutí pro kněžskou dráhu. Jeho úspěšné studium theologie bylo přerušeno známými politickými událostmi, jež vedly k vyloučení pražské theologické fakulty ze svazku univerzity a zřízení Cyrilo-metodějské bohoslovecké fakulty. Karel Šprunk náležel k těm, kdo na tuto nově zřízenou fakultu již nepřestoupili; místo toho si na filosofické fakultě UK zapsal obor francouzština-čeština. Po úspěšném absolvování působil jako odborný asistent na tehdejší Univerzitě 17. listopadu (úkolem tohoto dnes již neexistujícího učiliště bylo poskytovat vyšší vzdělání inteligenci z rozvojových zemí). Zde se začal odborně zabývat teorií překladu, zároveň však, pokud mu to zaměstnání dovolilo, prohluboval své vzdělání v oboru filosofie a theologie. Své aktivní křesťanství měl příležitost poprvé uplatnit v přechodném uvolnění poměrů r. 1968. Přednášel tehdy na různých v té době vzniklých veřejných seminářích a shromážděních, zcela pravidelně pak s velkým úspěchem vyučoval spolu s tamějším administrátorem, nadaným P. Kadlecem, v historicky působivém zázemí kostela Alžbětinek. Získal si zde řadu oddaných, za ním pravidelně docházejících posluchačů, přátel, a přímo i obdivovatelů. Krátké intermezzo relativní svobody bohužel brzy skončilo a dr. Šprunk byl v průběhu následujícího „normalizačního procesu“ z Univerzity 17. listopadu odstraněn. Protloukal se pak až do převratu r. 1989 jako lektor cizích jazyků v různých tehdy organizovaných podnikových kurzech. Lehké to neměl: Příjem neměl pravidelný, kurzy se často konaly mimo Prahu. Karel však neklesal na mysli. Domácí prostředí (zůstal totiž natrvalo neženatý) mu zajišťovala maminka, s níž po otcově smrti žil v družstevním bytě na pražském Zahradním městě. Ze zkušeností r. 1968 mu zůstalo vědomí, že české katolické prostředí potřebuje k přežití katolicky orientovanou duchovní i odbornou literaturu. Karel na tuto potřebu reagoval tím, že zahájil – zprvu spíše jen pro sebe a své nejbližší okolí – vytrvalou překladatelskou činnost. Šíře jeho zájmů byla ovšem nadále široká a stojí jistě za zmínku, že se ve volných chvílích, jichž mu jistě nezbývalo mnoho, věnoval i činnosti dramatické. Napsal dvě vtipné jednoaktovky: Úvod do ženské logiky (1978) a Docenti a strašidla (1980). V Praze tehdy vzniklo několik režimem sice nerado viděných, ale přece jen trpěných malých divadélek a v jednom z nich (Divadlo v Nerudovce) byly oba kusy s Karlovou osobní hereckou účastí s úspěchem inscenovány. Byla to ovšem jen životní odbočka, jež na jeho další vývoj neměla trvalého vlivu. Ke studiu filosofie, které se nyní v první řadě věnoval, dostalo se mu solidního základu již běhen theologických studií, při nichž byl posluchačem oblíbeného a vědecky zdatného prof. Jaroslava Beneše. Na základu od něj získaném budoval v sedmdesátých a osmdesátých letech horlivě dál studiem a překlady: obojí ostatně splývalo Karlovi vždy jaksi v jedno. V osmdesátých letech, kdy se již moc režimu začala drolit, odhodlal se Karel zasílat své překlady do zahraničí (jednalo se hlavně o věci, kterých bylo tehdy nejnaléhavěji zapotřebí, tj. vysokoškolské učebnice filosofie). Zde bylo něco z nich vytištěno a pašováno tajně zpět do ČSSR. Když byl tímto způsobem vytištěn Šprunkův překlad Anzenbacherova Úvodu do filosofie, došlo k věci, jež nás všechny nemálo rozradostnila. Kniha vydaná bez udání místa a roku doputovala zpět do naší vlasti zřejmě v poměrně značném počtu exemplářů a časem jsme zjistili, že ji při výuce začali užívat i učitelé na tehdejších katedrách marxismu-leninismu. A tak ti, kteří Šprunkovi v akademické dráze kdysi zabránili, využívali nyní jeho v ústranní vniklé práce při své vlastní činnosti. To, že nám tito lidé již nejsou názorově tak propastně vzdálení, jako tomu bylo kdysi, to jsme si tehdy ještě neuvědomovali.

Po tom, co jsem v přechozím uvedl, nikoho asi příliš nepřekvapí, že převrat v r. 1989 zastihl Šprunka jako již erudovaného odborného filosofa. Není proto divu, že se mu záhy dostalo povolání na KTF, kde počal od r. 1991 působit jako učitel filosofie. S ohledem na věk, ale především v důsledku své skromnosti a osobní odříkavosti Karel již neusiloval o habilitaci. Ušetřenou energii hodlal věnovat užitečnějším věcem než „honbě za tituly“. Měl vrozené „učitelské buňky“ a svůj pedagogický talent i rozsáhlé znalosti s úspěchem využil především při výuce. Byl vlídným učitelem, při tom však dokázal mladé lidi i něčemu opravdu naučit (a také odnaučit, totiž planému, zdánlivě učenému filosofickému blábolení). Vedle své učitelské činnosti pokračoval Karel se zvýšenou intenzitou i ve své činnosti překladatelské. K jejím vrcholům náleží jistě překlad Leibnizovy Theodiceje (Oikúmené, 2004) a Kantova spisu Náboženství v hranicích čistého rozumu (Vyšehrad, 2013). Rozsah jeho překladatelské práce je obdivuhodný a právem za ni byl r. 2014 vyznamenán ministrem kultury medailí Artis patriae amicis. Není zde místa vypočítávat všechna díla, za jejich českou verzi mu česká kultura vděčí. Z posledních let je to zejména výborná (ale bohužel málo využívaná) práce německého novozákonního biblisty M. Reisera Nepohodlný Ježíš (Triton, 2019) a pak ovšem monumentální dílo R. Guardiniho Pán (Triáda, 2022), na jehož překladu se K. Šprunk podílel (spolu V. Petkevičem).

K náležitému ocenění životního díla našeho zesnulého přítele a kolegy nestačí však upozorňovat jen na jeho činnost překladatelskou: Je třeba přihlédnout i k jeho činnosti v oblasti filosofické terminologie. Je známo, že studium textů sv. Tomáše není možné bez dosti rozsáhlé znalosti terminologické. Česká terminologie pro tuto oblast nebyla v devadesátých letech k dispozici, přesněji ta dosavadní ustrnula a jazykově zastarala. Vzpomínám, s jakými obtížemi jsem sám laboroval, když jsem r. 1991 zahájil na filosofické fakultě výuku s úkolem seznamovat posluchače mimo jiné s texty Tomáše Akvinského. Zprvu jsem se pokoušel číst s posluchači latinský originál. Šlo to, jenže se mé semináře postupně proměnily v jakýsi opakovací kurs latinské mluvnice. To nebylo samozřejmě možno připustit. Překládal jsem proto texty v rámci své domácí přípravy, opisoval jsem je tehdy ještě na psacím stroji a mechanicky kopíroval. Výuka probíhala snáze, ale kopií bylo málo a studující neměli k dispozici studovaný text v celku. Terminologii jsem se pokoušel vytvářet „za pochodu“. Podobně postupovali i jiní učitelé a ovšem i Karel Šprunk sám. Rodila se tedy nová terminologie, což bylo dobré, ale bylo v ní i mnoho nejednotnosti. Ta byla odstraněna teprve kolektivním překladem soustavného díla Josefa Gredta Základy aristotelsko-tomistické filosofie (Krystal, 2009), jehož hlavním redaktorem se stal s jednohlasným souhlasem všech zúčastněných právě Karel Šprunk. Ten mu věnoval neobyčejnou péči, probíral individuálně se všemi překladateli terminologické otázky jejich dílčích příspěvků, a jako všemi respektovaná autorita rozhodoval definitivně sporné otázky. Zveřejněním překladu vzniklo dílo, jež je – nehledě na jeho obsahový význam – i spolehlivým terminologickým a vůbec jazykovým repertoriem současného českého tomismu. Karlem Šprunkem kodifikovaný odborný jazyk přispěl mimo jiné k jednotnému rázu překladů děl Tomáše Akvinského, jež záslužně vydává dominikánské nakladatelství Krystal. Tyto překlady, na nichž se Karel i autorsky podílel, jsou na úrovni nejlepších překladů cizojazyčných vzniklých v prostředí národů, jež mají daleko rozsáhlejší tradici pěstování filosofie než my, Češi. Je škoda, že těchto překladů, k jejichž kvalitě náš zesnulý přítel tolik přispěl, není při výuce využíváno v širším rozsahu. To se ovšem může nyní, kdy bylo na KTF zřízeno studium filosofie významně zlepšit. Chceme-li o to usilovat, neměli bychom ovšem nikdy zapomenout, že jedním z těch, kdo nám svou prací tuto možnost pomáhali otevřít, je náš milý přítel a věrný spolupracovník, PhDr. Karel Šprunk. Jeho plodný život se uzavřel. Zemřel, aby procitl a nasytil se pohledem na Boží tvář. Jeho odkaz však nás, kteří dosud zůstáváme, zavazuje, abychom se po jeho příkladu nedali odradit překážkami, nepropadali malomyslnosti, neustrnuli nikdy na již dosaženém, nýbrž stále pokračovali.

Prof. Stanislav Sousedík

PARTE