• Aktuality

Aktuality


2. března 2018

Tento měsíc oslaví významné životní výročí pedagog naší fakulty prof. JUDr. Antonín I. Hrdina, DrSc. Přečtěte si ohlédnutí jednoho z jeho spolupracovníků.


Když se v těchto dnech ohlédnu několik let zpátky, jsem překvapen, jak dlouho se vlastně s profesorem Hrdinou známe. Zmiňuji to zejména proto, že už v druhé polovině devadesátých let, kdy jsem ho poprvé zaregistroval na ostrovské pouti u Davle, jsem k němu vzhlížel jako k lidské i kněžské autoritě. Možná se to někomu bude zdát málo vznešené nebo vzhledem k jeho dosaženým titulům málo akademické či vědecké, ale to, co mě na něm nejvíce upoutalo a co jsem na něm stále víc obdivoval, byla jeho lidskost. Taková neobyčejně obyčejná vlastnost, která zejména nám kněžím a pedagogům paradoxně někdy chybí. Možná bychom ji chtěli mít, možná si dokonce i myslíme, že ji máme, nicméně hodnotitelem, zda je tomu doopravdy tak, je právě naše okolí.


Vím, že se pan profesor při čtení těchto řádků bude typicky ošívat a tvrdit, že přeháním, ale jsem si jistý, že řada jeho spolubratrů v premonstrátském řádu, kolegů z řad pedagogů na pražské Katolické teologické fakultě, ale i na českobudějovické teologické a plzeňské právnické fakultě, jakož i studentů a posluchačů by mi dala za pravdu v bouřlivém standing ovation.


Byl jedním z těch, kteří mě už v mých počátcích působení v Čechách, nejen povzbuzoval v dalším studiu, ale zároveň vždy a vždy ve správný čas, kdy jsem to nejvíce potřeboval, ocenil to, co jsem dělal nebo co se mi z Boží milosti povedlo.


A to už tenkrát měl za sebou doktorát obojího práva na civilní právnické fakultě a byl členem pražského církevního soudu. Jako na odborníka v kanonickém i civilním právu se na něj obraceli jak pražští arcibiskupové, tak i mnozí jeho kolegové právníci, kteří se zabývali pouze jednou z těchto větví – buď civilní, nebo kanonickou.


Není divu, že jeho profesní kariéra rostla a už roku 2008 byl jmenován profesorem a následujícího roku stanul v čele Interdiecézního a posléze Metropolitního církevního soudu v Praze jako jeho oficiál. Výčet jeho článků, monografií či překladů z latiny by zabral mnohem víc místa, než je mi určeno pro celý tento vzpomínkový medailonek. Kdo bude chtít, snadno si to vyhledá prostřednictvím internetových prohlížečů. Bylo proto logickou samozřejmostí, že když se hledali experti pro vatikánskou komisi pro vypracování mezinárodní smlouvy mezi Vatikánem a Českou republikou, profesor Hrdina byl mezi těmi, kteří byli osloveni jako první.


Kromě svého kněžství a publikační či pedagogické činnosti s přibývajícími zkušenostmi (a ano, i léty) nepřestává být stále tak trochu tím obyčejným Tondou či Ignácem, podle toho, zda ho jeho přátelé nazývají křestním nebo řeholním jménem. Když si jednou za čas spolu sedneme v hospodě u piva a smějeme se životu, málokdo tuší, že ten pán s hlubokým hlasem sedící naproti mně a pojídající obyčejný guláš, si již zítra ráno opět vloží do své košile kněžský kolárek a třeba vystoupí na fundované přednášce o římském právu nebo bez slovníku přeloží odborný článek z němčiny či lecjaký latinský citát. O tom, že je autorem českého překladu kompletních dokumentů Tridentského koncilu (a že těch kánonů, dekretů a konstitucí za těch skoro 18 let trvání bylo požehnaně) a že se již léta s nadšením věnuje bádání o soudních sporech znamého hraběte Františka Antonína Šporka, by se dala napsat zcela samostatná obdivná studie. Pro mě je to jen jeden z dalších kamínků do pestré mozaiky jeho života a obdivuji, kdy na to vše bere čas i energii.


Dnes spolu pracujeme v jednom kabinetě na pražské teologické fakultě i na církevním soudu, spolu píšeme články i monografie a radíme se v legislativní komisi fakultního akademického senátu. Známe se opravdu mnoho let. Za ten čas však nic neumenšilo můj obdiv vůči němu a naše přátelství se jenom prohloubilo.


Zajisté jsem mohl pojmout tento článek odborněji a psát více o jeho vědeckých zásluhách. Jsem však přesvědčený, že každý, kdo profesora Hrdinu zná blíže, by mohl místo mé osoby dosadit tu svou a psát v podobném duchu své vzpomínky a svůj obdiv.


Milý Ignáci, když teď na počátku března 2018 budeš slavit své 65. narozeniny, budu pouze jedním z mnoha, kteří ti nejen budou přát všechno nejlepší a děkovat ti za to, cos pro každého z nás udělal. Jsem si ale jistý, že ti mnoho znás bude chtít říct i něco hezkého, a nakonec to neřekne, protože se to zkrátka mezi námi chlapi prostě nedělá. Anebo to neumíme. Možná i proto to vše potřebuji za nás všechny vypsat. Máme tě rádi!


Ať Bůh nadále doprovází vše, co budeš konat. A i když máš zajisté před sebou ještě řadu let (anebo ti je alespoň přejeme), už teď bys měl před Hospodinem pěknou řádků lidí, kteří se za tebe budou přimlouvat, protože jsme byli hladoví, a dal jsi nám najíst, žízniví, a dal jsi nám napít, nemocní jsme byli, a tys nám pomohl, potřebovali jsme poradit, a ty sis na nás našel čas…


A to opravdu není až tak běžné.


Miloš Szabo


Váš názor
Kontakty

Katolická teologická fakulta

Univerzita Karlova

Thákurova 3, Praha 6, 160 00

IČO: 00216208 DIČ: CZ00216208

číslo účtu: 32034061/0100

Identifikátor datové schránky: piyj9b4


Další kontakty