Aktuality

Pestrá víra dr. Vratislava Slezáka.

29. únor 1932 - 16. březen 2020

foto: Jiří Tichý

„Země a všechny ty jednoduché věci, které se ještě dají vidět a potkat se s nimi, jakoby už neměly hlas. Ony mlčí a přitom je v nich tolik příběhů a tolik nevyřčené zkušenosti – a nikdo to neslyší.“

V tomto smyslu uzavřel pan doktor Slezák interview pro Českou televizi u příležitosti svých 85. narozenin. Zní to smutně? Rozplakal jsem se na chvíli, protože od nás odešel ten, který slyšel a dovedl dát hlas příběhům ukrytým v naší zemi.

Dr. Vratislava Slezáka jsem poznal na podzim roku 1992, když jsem měl čerstvě po maturitě a nastoupil jsem v Litoměřicích do teologického konviktu. Studium cizích jazyků bylo tehdy stěžejní součástí našeho studijního programu, ale důraz byl kladen hlavně na latinu a řečtinu. Komu by v odpoledních hodinách ještě zbyla síla a motivace učit se německy? Přesto, a snad právě proto byl Dr. Slezák vždycky záchranným útočištěm a vedle Dr. Jaroslava Meda vzácným, skutečně vysokoškolským učitelem, který se dovedl podělit o obrovský poklad znalostí i s těmi, kdo jen ztěžka a pomalu byli schopni ocenit krásu německé gramatiky a slovní zásoby. Co mohlo motivovat tehdy už renomovaného překladatele, aby každý týden vážil cestu na rozhraní centrálních Čech a Sudet a dopomáhal budoucím služebníkům církve k zásadně potřebnému jazykovému vybavení? Odpověď se mi začala rýsovat, když jsem jej slyšel mluvit právě o církvi: s noblesou i s kultivovaným náznakem kritičnosti, ale hlavně s poukazem na duchovní bohatství, kterým by měla vynikat. V jednom svém zamyšlení říká: „mám hlubokou a letitou zkušenost, že se v církvi nachází spousta osob, jejichž ryzost, odvaha, věrnost jsou naprosto průkazné a ohromující, a to beze vší okázalosti.“ Tohle může vidět jen ten, kdo církev miluje. Celé generace bohoslovců vděčí Dr. Slezákovi nejen za jazykovou dovednost, ale hlavně za tento zásadní vklad do kněžského života. A také za „hloubku, průkaznou radost a projasněnost“ – tato slova jím pronesená jej vystihují a svědčí o jeho lidské a křesťanské ryzosti, ba radikalitě. Ale on to ve své pokoře chtěl přenést na nás a tím nás nenápadně kultivoval.

Církev a její víra se Dr. Slezákovi jevila jako pestrá, barevná. Dnes mnozí uvnitř i vně církve vidí jen šedé šmouhy a stíny, ale radost si vždy najde své cesty. A já vzpomínám, jak se jednou v konviktu pan doktor zapojil do veselé mikulášské scénky a v roli bohoslovce-šprta Krhounka vyskočil při budíčku z postele metr vysoko. Kde bych tehdy tušil já sedmispáč, že mi jeho pronikavý pohled a milý hlas zůstane v paměti dlouho potom, co z pohodlných seminárních škamen budu vyvržen do víru života! Čím víc jsem nabíral vlastní zkušenosti, tím víc jsem mu byl vděčen – a jsem si jist, že nemluvím jen za sebe. Když jsem mu do nemocnice přinesl Eucharistii, loučil se se mnou slovy: „Ať Vás nebeská režie všestranně hýčká.“ Byl člověkem bohulibým, a jestliže prošel branou věčnosti, je vlastně nepatřičné truchlit. Posilujme se tedy nadějí, která vyvěrá z hluboké, pestré a radostné víry, o níž Vratislav Jiljí Slezák svým životem svědčil.

Autor: Ondřej Salvet, Dr. theol.

Dokument ČT Ještě jsem tady