Aktuality

Konference Na cestě

Byl to jiný druh konference. Žádné sály, žádné powerpointy, žádné lavice. Jen cesta. Opravdu „jen“?

Praha nás ze své náruče vypustila 15. května v ranních hodinách. Koleje se vinuly krajinou jako had a sklo nás oddělovalo od chladného větru až do chvíle, dokud jsme si nepřečetli nádražní ceduli s nápisem „Loděnice“.

Již zde zazněl první příspěvek. Pavel Hošek nás pozval do světa Evangelia podle Bohumila Hrabala. Bylo to podivuhodné spojení – teologie a banalit všedního dne. A právě tady se udál malý zázrak: starší paní, která se stará o místní Museum na trati a Ostře sledovaných vlaků, nám otevřela dveře, přestože bylo toho dne zavřeno. Uvnitř voněl čas a venku na loděnickém nádraží kvetly záplavy pelargónií v závěsných koších. Byl to krásný detail, nečekaný a opravdový, který výklad doplnil způsobem, jaký žádná prezentace neumí. Mezitím co Pavel Hošek charismaticky mluvil o oněch perličkách na dně lidské duše a o evangeliu v půllitru pěnícího moku, paní přistavěla se vší přirozeností štafle a uprostřed našeho malého shromáždění začala naprosto nevzrušeně zalévat květiny, jak tomu činí každým dnem.

Vydali jsme se na cestu do luk a pastvin vonících trávou a kvetoucím kostivalem, uprostřed nichž nás Eva Vymětalová Hrabáková provedla fenoménem poutní cesty. Hovořila o Caminu jako o přechodovém rituálu, v němž se poutník symbolicky přelévá z jednoho stavu do druhého – tak jako Izraelci v Exodu, tak jako každý, kdo jde a nechává za sebou to, co už neslouží.

Na lesní zastávce s vyhlídkou Dominik Dostál otevřel své téma „Životní prostor jako determinant lidského sebepojetí v biblickém narativu Předvěku“. Krajina Dominikovi nahrávala a přirozeně vytvořila jeho přednášce živoucí kulisu. Nedaleko od nás stála lavička s nápisem „nesedat“. Jako by tam byla naschvál – drobný symbol, který tiše dokazoval, jak prostor ovlivňuje naše možnosti i chápání sebe sama.

Když jsme doputovali k Solvayovým lomům, využili jsme místního ohniště. Oheň se podařilo rozdělat a v jeho teple, kouři a za příjemné vůně špekáčků zazněl příspěvek Pavla Koláře „Země patří tomu, kdo ji objeví“. Mluvil o christianizaci Severní Ameriky, o právních argumentech, které ospravedlňovaly obsazení původních území i jejich obyvatel. Bylo to silné a možná až znepokojivé téma.

Výstup ke kříži nad Svatým Jánem byl vrcholem na cestě. Právě tady, u jeho paty, se Filip Sedlák věnoval mučednictví v raném křesťanství. Nebylo to jen vyprávění o utrpení, ale také o odvaze, věrnosti a síle víry, která přetrvává i tváří v tvář smrti.

Poté, co jsme doklopýtali dolů, pramen sv. Ivana nabídl vítané osvěžení. Voda byla studená, čistá, a nedaleké lavičky zvaly k odpočinku. Tam jsme se naposledy usadili a vyslechli závěrečný příspěvek Oty Halamy o heremitech české reformace. O těch, kteří se v nelehkých dobách stáhli ze světa, aby v samotě hlouběji slyšeli Boha, a možná i sami sebe.

Tato konference se neuzavřela závěrečným potleskem, ale zvukem tekoucí vody z pramene sv. Ivana. Nepřišel závěrečný souhrn. Místo něj přijel autobus, pozřel nás otevřenými dveřmi jako čelistmi a vysadil nás u rušné a prašné silnice v Loděnici. Slova, která „na cestě“ zazněla, se usazují v nitru, doznívají, zapadají tam, kam mají.

Děkujeme všem tvůrkyním a tvůrcům tohoto setkání za jeho organizaci, za vytvoření prostoru i rámce pro setkání studentů, doktorandů a vyučujících teologie ze tří pražských teologických fakult – husitské, evangelické a katolické. A protože jsme stále poutníky na cestě, doufáme, že toto není skutečný konec, ale že v budoucnu bude opět příležitost se setkat a společně pokračovat v putování krajinou i v promýšlení našeho vztahu k Bohu, lidem a světu kolem nás.

Věra Zdislava Rais, Monika Radovanská