Studijní stáž jsem absolvovala v Římě. Jako studentka dějin umění jsem popravdě ani nepřemýšlela o jiných destinacích. Lákala mě zkrátka Itálie, jazyk a samotný Řím s jeho kulturním bohatstvím. K věčnému městu mě váže i osobní vztah, takže když přišla nabídka studijní stáže v Římě, tak jsem vůbec neváhala.
Vycestovala jsem v rámci projektu OP VVV Zvýšení kvality vzdělávání na UK a jeho relevance pro potřeby trhu práce.
Do Říma jsem jela se základní znalostí italštiny. Když jsem něco potřebovala, neměla jsem problém se domluvit, ale na rozsáhlejší debaty to nebylo. Na stáži jsem byla v období Covidu a tak veškerá výuka probíhala online. Přednáškám jsem víceméně rozumněla (to e vždy jednodušší než mluvit), ale absolvovat zkoušky by pro mě bylo určitě těžké a stresující. Podmínkou tohoto typ stáže naštěstí nebylo skládání závěrečných zkoušek, což bylo dobře, protože si nejsem jistá jestli bych to zvládla. I když se moje italština během tříměsíčního pobytu vyšvihla nad úroveň mé angličtiny, byla jsem stejně ráda, že podmínkou byla “pouze” účast na nejrůznějších přednáškách.
Jako každý pobyt mimo hranice svého okolí, na kterém jsme nějakým způsobem zvyklí, je přínosný, protože se setkáváme s novými věcmi a není jen tak cesty zpět. I když má člověk vždycky trochu strach, nakonec vidí, že všechno zvládne a vše se dá vyřešit. Takže už z tohoto důvodu velmi doporučuji výjezd do zahraničí. Navíc přes školu je to velmi pohodlné a jednoduché :) Snad vše až na ubytování je zařízeno přes školu, dostanete stipendium, víte, že je to na omezený čas a jestli se bojíte, že o něco přijdete tam kde jste teď, tak věřte, že to co získáte během výjezdu do jiné země je k nezaplacení.
Přínos mého pobytu jsem viděla především v tom, a kvůli tomu jsem tam také jela, že jsem viděla vše na vlastní oči. Schválně jsem chodila po celém Římě pěšky. Metrem jsem jela jen v případě, že bylo dané místo opravdu daleko (např. Park Eur, nebo bazilika svatého Pavla za hradbami). Procházela jsem ulice a když jsem viděla nějaký kostel, vešla jsem dovnitř a třeba zjistila, že jsou tam sochy od Berniniho, obrazy od Caravaggia, nebo raně křesťanské mozaiky. Vzala jsem to jako příležitost vyznat se lépe v celém městě a spojovat si souvislosti. Snažila jsem se vnímat architektonická tvarosloví a porovnávat je. Byla to zkušenost, kterou mi nikdo nevezme a i když časem zapomínám názvy, věřím že až v Římě opět budu, vše se oživí. Naučila jsem se italsky, což bylo také mým cílem, a od té doby se jí věnují dál. Třešničkou na dortu bylo to, že byl covid a i když jsem se kvůli tomu nemohla ani podívat na univerzitu kde jsem studovala (ano, opravdu za celou dobu jsem tam nebyla, vše bylo online) měla jsme možnost zažít Řím bez turistů. Ten pocit, že jsem po 7 ráno, někdy i dvakrát týdně, mohla vejít do baziliky sv. Petra ve Vatikánu jako první, byl ohromující. A tak to bylo opravdu všude i během dne. Prázdná náměstí a ulice bez davů a hluku, byly úžasné.
Pokud by situace přála a osobně bych se setkala s profesory z univerzity Tor Vergata, určitě bych napsala, že jsem se potkala s osobnostmi :) Bohužel jsem je viděla pouze přes obrazovku. Měla jsem však možnost setkat se s umělci z komunity Centra Aletti, jehož ředitelem je kněz, jezuita a umělec Marko Ivan Rupnik, který je hlavním autorem mozaiky na sarkofágu kardinála Tomáše Špidlíka na Velehradě. Jelikož jsem výzdobě sarkofágu a jeho vzniku věnovala svou diplomovou práci, využila jsem tohoto pobytu k setkání s autory díla. Byla to krásná a pro mě osobně důležitá setkání, na která nezapomenu. Zde jsem se potkala i s dalšími osobami v rámci komunity.
Vatikán těsně před Vánoci. Foto Marie Šefernová.
Tady na tu otázku úplně nevím jak odpovědět. Mě osobně přesvědčil vždy můj vnitřní pocit, že prostě chci něco takového zažít a možná hlavně překonat určitý strach. Víceměsíční studijní pobyt v zahraničí jsem absolvovala dohromady dvakrát a pokaždé, když jsem objevila nabídku vyjet, cítila jsem, že chci. I když se mi nechtělo vyřizovat přihlášky apod., byla pro mě mnohem horší představa, že si za nějakou dobu řeknu že jsem tehdy měla takovou příležitost, ale nakonec se to nějak nepodařilo proto a proto. Nemám ráda tento pocit a nemám ani ráda, když lidé kolem mě mluví v tomto duchu, že tehdy něco mohli, ale nakonec nic. To upřímně hodně nemám ráda. Takže bylo vždy třeba udělat první krok, to je že se člověk někoho na to zeptá a pak už se to veze ani nevíte :) Možná je také dobré o tom příliš nepřemýšlet. Nakonec zjistíte, že je to pro vás jako pro studenta velmi jednoduché, uteče to a máte obrovskou zkušenost.
Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy
Thákurova 3, Praha 6, 160 00
IČO: 00216208 DIČ: CZ00216208
číslo účtu: 32034061/0100
Identifikátor datové schránky: piyj9b4
